Dcera noci, část šestá

23. října 2018 v 0:08 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
Cítím se jako boxovací pytel. Elliot do mě jde plnou silou. Jako starší má neopomenutelnou výhodu. Cítím na jazyku krev a uvědomuji si i několik škrábanců kolíkem na rukou. Necítím bolest, ale má zranění se hlásí tak, abych o nich i přesto dobře věděla. Adrenalin mi stoupá do hlavy a já se snažím ho dostatečně využít.
Udeřím Elliota do obličeje, když v tom mi on pod rukou vrazí kolík do boku. Zavrávorám a po kůži se mi začne řinout krev. Zaslechnu v pozadí dva výkřiky, ale ve skutečnosti je nevnímám.
"Čekal jsem od tebe víc, Lex," pousměje se nabubřele Elliot. "Nechám tě dívat se, jak zabíjím tu tvou hvězdičku a tvého zpupného synáčka."
Z ničeho nic uslyším brnknutí tětivy. Elliot vytřeští oči směrem ke dvojici za mnou a přikryje si pravou rukou střed hrudníku, ze kterého trčí letka šipky.
"Ne, pokud k tomu mám, co říct já," odvětí mu Matt.
"Tohle je ta tvoje vděčnost, ty parazite?" vykřikne Elliot.
"Nemám nejmenší důvod být ti za cokoliv vděčný!" Během téhle věty se pomalu přiblížil, a když skončil, vystřelil do Elliotova těla druhou, čerstvě nabitou šipku. Tentokrát šla střela přímo do srdce.
Elliotovo tělo se sesune k zemi a to mé ho po chvíli následuje. Už nemám sílu se dál udržet na nohou. Matt upustí zbraň a vrhne se ke mně. Za okamžik se nad mou hlavou objeví i Lotte se slzami v očích.
"Matty, já… já vím, že jsem tě neměla opouštět, ale… ale…," snažím se vysvětlit své chování, ale rychle mi dochází dech.
Matt mě však rychle zarazí.
"Mlč," špitne něžně. "Chápu všechny tvé důvody a dokonce tě obdivuji, že ses mu dokázala vzepřít."
"To mě ale… ale neomlouvá to fakt, že jsem opustila tebe. Emily… Já… Neuměla jsem se tomu postavit."
"To nic."
Pokusím se zavrtět hlavou, ale už v sobě nemám dost krve, aby moje tělo správně reagovalo.
"Ne, je mi to moc líto. Přijmi prosím mou omluvu."
Pokusí se na mě usmát a přikývne. "Přijímám."
"Vím… Vím, že nemáš… nemáš nejmenší důvod mi… mi vyhovět, ale… musíš… musíš mi slíbit, že… že dostaneš Lotte domů. Slib… Slib mi, že… že ji nenecháš zemřít."
Matt zvedne oči k Lotte, které se nekontrolovatelně hrnou z očí slzy. Pak mi pohlédne do očí a znovu přikývne. "Slibuju."
"Děkuju."
Pak vstane a uvolní tak místo Lotte. Ta ke mně přistoupí a poklekne. Začíná se mi rozostřovat zrak a přestávám rozeznávat detaily, ale pořád vnímám. Mám ještě malou chvíli, než bude v mém oběhu množství krve, které dál není slučitelné s naším životem. Rána dřevem se bez přísunu čerstvé krve nikdy nemůže zahojit dost rychle, aby upír přežil.
"Proč si mě nenechala se mu vydat?" vzlykne Lotte a chytne mě za ruku.
Pokusím se o úsměv.
"Protože ty… ty nesmíš zemřít…," odpovím.
"A ty snad smíš?"
"Můj život patřil tobě… Bylo mou povinností zemřít místo tebe, když jsi darovala svůj život Elliotovi."
"Neměla jsi právo rozhodovat za mě," vyjekne Lotte.
V tu chvíli se ozvou údery do zavřených dveří, kterými jsme do této místnosti vešli.
"Matty, zmizte!" křiknu.
Matt neváhá, chytne Lotte a zvedne ji na nohy.
"Neopustím tě!" protestuje Lotte.
"Matte!"
Matt ji chytne pevněji a zamíří ke dveřím, kterými se sem dostal Elliot. Lotte křičí, kope kolem sebe a mlátí Matta pěstmi do zad. Matt na ni však nedbá a táhne ji až ke dveřím. Od nich se ohlédne a jeho rty šeptnou:
"Sbohem."
Pak oba zmizí za dveřmi a já se najednou cítím hrozně osamělá. Jenže jen na chvilku, protože Elliotovi potomci prolamují dveře a zamíří přímo ke mně. Abych byla přesnější, tak ne ke mně, ale ke svému dědovi.
"Mistře?" osloví ho jeden z nich.
Když jim dojde, že už Elliot neodpoví, otáčejí se ke mně a všichni mají jako jeden v očích tu stejnou touhu po pomstě. Ten, co promluvil na Elliotovu mrtvolu, vytahuje zpoza opasku dřevěný kolík a přistupuje ke mně.
"Musel-li zemřít on, pak musíš i ty," pronese slavnostně.
Přiloží mi kolík na prsa, špičku směřuje neomylně k srdci, jenže dřív než ji stačí přitlačit, a tak mě poslat na onen svět jen o něco málo dříve, než bych byla sama dodýchala, se rozletí všech osmero dveří naráz. Z každých vejde do místnosti po dvou Mocných a obstoupí celý kruhový prostor.
Není sebemenších pochyb, že jsou to Mocní. Sálá z nich energie a je na nich něco nadpozemského. V tuto chvíli dávají na odiv celou svou velikost a sílu. Všichni mladíci na ně zůstávají s úžasem zírat. Sedm z nich po chvíli poklekne a pokloní se. Nějaká vyšší moc si tento projev úcty žádá. I já bych poklekla, ale nemám už ani dostatek sil, abych byť jen zvedla víčka. Mám strach, že umřu rychleji, než dojde k rozuzlení. Jen ten, který se chystá pomstít Elliota, se této moci dokáže ubránit.
Očima těkne po šestnácti příchozích a znovu se pokusí zatlačit na kolík. Cítím, jak mi dřevěná špička zajíždí mezi žebra, když v tom se najednou zastaví. Otevřu oči a vidím, jak krk mladého upíra svírá hubená šlachovitá ruka.
"Tak dost!" promluví jeden z Mocných.
Ten hlas poznávám téměř okamžitě. Je to babička.
"Poklekni, opovážlivče, a vyslechni si naši vůli," sykne na mladíka Mocný, který mu zabránil v tom, aby mě zabil.
Když Mocný domluví, pustí krk svého poddaného. Ten spadne na zem, po čtyřech se rychle doplazí ke svým druhům a nakonec je napodobí. Skloní svou hlavu o něco níže než ostatní, ale stále je z jeho postoje cítit vzdor.
"Slyšte! Hon na Sidus končí! Kdo se pokusí ublížit dívce, která byla označena jako Sidus, zemře. Tato dívka se jako Sidus, která přežila, stává nedotknutelnou."
Tato zpráva je určena všem upírům a já ji dokážu vnímat především ve své hlavě. Další slova Mocného, který promlouval, patří přítomné osmici.
"Okamžitě opusťte naše město!"
Sedm z Elliotových vnuků bez námitek vstane a vydá se směrem ke dveřím, kterými přišli. Ten osmý však podlehne svému vzdoru a pokusí se o poslední vzpouru.
"Žádám krevní mstu na této ženě, která mi zabila mistra!"
Pokusím se vzhlédnout a vidím, jak stojí přímo proti jedné ze dvojic Mocných a ukazuje na mě. Jeden ze dvojice k němu přistoupí a odvětí:
"Krevní mstu nelze provézt na příbuzném."
"Ale já jsem přísahal věrnost a žádám spravedlnost!"
"Mlč už!" ozve se z druhé strany. Je to babička.
"Můj syn si nic takového nezaslouží a už vůbec ne na úkor mé vnučky. S jeho smrtí jsem tvůj právoplatný poručník já. A teď zmiz!"
Věřím, že mladík na ní teď šokovaně hledí a nemá slov, ale já mu do tváře nevidím a obávám se, že i kdybych viděla, tak žádný výraz nerozeznám. Už dlouho nevydržím. Cítím, jak mě zbytky sil pomalu, ale jistě opouští.
Když se upír trochu vzpamatuje, procedí skrz zuby:
"Ano, má paní."
A rychlými kroky následuje své druhy. Když se za ním dveře zavřely, přistoupila ke mně babička a naklonila se nade mě tak, abych jí viděla do tváře.
"Dokázala jsi to, Lexi. Zachránila jsi Sidus," řekne a usměje se na mě.
"Jak?" nechápu.
"Obětovala ses, abys zachránila její život. To nikdy žádný Strážce neudělal. Když se do svých svěřenek zamilovali, tak buď ukončili svůj život spolu s nimi sebevraždou anebo si ho vzali po její smrti. Ale nikdo nenabídl svůj život za Sidusin. Až ty. Postavila ses vlastnímu otci a nabídla mu svůj život za Charlottin. Porušila si nejstarší upírské pravidlo a dokázala si tak, že vše, co nyní děláš, je plně soustředěno na Lottinu záchranu," vysvětlí babička.
"Takže všechno… všechno, co jsem slyšela… byla pravda?"
Nemůžu už skoro vůbec mluvit. Sotva šeptám, ale vím, že mi babička rozumí. Přikyvuje.
"Změnila jsi dějiny."
*****
Nemůžu uvěřit, že jsme ji tam nechali. Jak jsem jí to mohla udělat? Říkám jí, co pro mě znamená a pak se nechám odnést. Pravděpodobně bych Matta nepřemohla, ale mohla jsem se víc snažit. Měla jsem zůstat s ní. Proč jsem s ní jenom nezůstala?!
"Jak se cítíš?" zeptá se mě Matt.
Není mi nic moc. Fyzicky ani psychicky, ale stejně s tím nic neudělám. Je mi to jedno. Jediná osoba, která by mě z tohohle stavu dokázala dostat je…
"Myslíš, že je mrtvá?" zeptám se a přetnu tak proud svých myšlenek.
Matt neodpovídá, ale tuším, že si myslí totéž co já.
"Nevím," zavrtí nakonec hlavou.
"Lžeš!" křiknu.
Přibližujeme se k autu, když v tom se Matt zarazí a naslouchá. Nechápu čemu. Vůbec nic slyšet není. Po chvíli se nadechne a nevěřícně vytřeští oči. Pak z ničeho nic opět vyrazí směrem k východu a rychle mě naloží do jednoho z Jeepů, kterým přijel Elliot a jeho další vnuci.
Matt mé otázky typu 'Co se dějě?' vůbec nevnímá a sedá si za volant. Nastartuje a rychle zamíří k hlavní silnici. Za chvíli už uháníme po pochybné silnici směrem k letišti, ze kterého jsme s Alex přijely. Alex…
"Odpověz mi!!" vykřiknu na něj.
Nevnímá mě. Jen se nadechne a dál sleduje cestu.
"Matte! O-K-A-M-Ž-I-T-Ě M-I O-D-P-O-V-Ě-Z!!"
"A k čemu to bude dobré?! Myslíš si, že ti bude líp, až ti řeknu, že si myslím, že je mrtvá?! Opravdu si to myslíš?! Jsi volná. Má matka dokázala to, co nikdy žádný Strážce před ní. Zachránila tě! Už nikdy se tě žádný upír nesmí dotknout. Mocní nad tebou drží ochrannou ruku. A to všechno díky ní!! Víš, co mi dlužíš?! Máš vůbec ponětí?!"
Zarazilo mě, jak rychle vylétl, ale už jsem zase zpět na zemi. Alex je mrtvá a její syn vyčítá její oběť mně. Asi má pravdu. Nebýt mě ještě by žila. Byla by tady. S ním. S jediným upírem, který jí jako matce mohl být opravdu blízký. A já to zničila.
Rozpláču se. Je pryč. Už nikdy ji neuvidím a co víc, je to moje vina. Pláču dlouho. Nevnímám věci kolem sebe. Nezajímají mě. Až asi po hodině si všimnu, že jsem zpět na letišti a Matt mě žádá, ať vystoupím. Ale nejde to.
Jsem vysílená a navíc zraněná, čehož si všímám až teď. Nemusím to Mattovi říkat, protože to moc dobře ví. Žádá rumunsky techniky o lekárničku a dostává ji okamžitě. Odnese mě do letadla a položí mě na jedno z lůžek. Když letadlo vzlétne, přistoupí ke mně a obratně mi zranění ošetří.
"Až doletíme do Ameriky, musíš do nemocnice, ale pro cestu by tohle mělo stačit. Bolí tě něco?" zeptá se.
"Srdce," odpovím impulzivně.
"Tohle si odpusť!" vyštěkne. "Vy lidé neznáte skutečné city!"
Vytřeštím na něj oči.
"Jak tohle můžeš říct?" vyjeknu. "Já Alex miluju!"
"Tohle mi netvrď. Budeš chvilku na oko truchlit, abys mě přesvědčila, že je to pravda, ale za nedlouho si najdeš někoho jiného a na ní si ani nevzpomeneš. Já přišel o všechno. Zabil jsem vlastního mistra a matka zemřela sama rukou svých synovců. Nevíš, co cítím. Nechápeš, co pro nás znamená rodina."
"To není pravda! S Alex mě pojí Sidovské pouto. Nikdy na ni nezapomenu. Na vždy je moje."
Uvědomím si až pozdě, co jsem právě řekla. Matt se vztyčí do celé své výšky a vycení zuby. Čekám už jen, kdy na mě skočí, ale zarazí se a zavře ústa.
"Neublížím ti. Dal jsem matce slib a ten nikdy neporuším. Nezapomenu ti ale, že mě opustila kvůli tobě."
"Jsi jí tak podobný," vydechnu. "Moc mě to všechno mrzí, Matte."
"Nesmí tě to mrzet. To by znamenalo, že tě mrzí to, čím pro tebe byla. Ty si pro matku byla všechno a já to moc dobře vím. To je to, co ti nikdy odpustit nemůžu."
*****
Vidím z Jeepu náš dům a mám strach, že se změnilo až příliš moc věcí na to, abych mohla žít svůj starý život. Během několika dnů jsem našla a ztratila všechno, co jsem kdy chtěla a teď mám pocit, že už dál budu jen přežívat. Nemůžu už opravdu žít. Bez ní ne.
Matt zastavuje u obrubníku před domem a já bych měla vystoupit, ale nechce se mi. Nemůžu vystoupit. Všechno skončí, když to udělám. Připustím si, že už Alex nikdy neuvidím. Už nikdy ji nepolíbím. Už nikdy mě neobejme. Jediné, co mi z ní zbylo, jsou hezké vzpomínky a těch za těch pár dnů moc není.
Matt na mě pohlédne. Nemluvili jsme. Od toho v letadle jsme se ani jeden nepokoušeli o konverzaci. Jednoduše nebylo o čem mluvit.
"Zkus na všechno, co se stalo, zapomenout. Náš svět není a nikdy nebude pro váš druh pochopitelný. To, co cítíš je čerstvé, ale vy lidé to umíte odblokovat. Vím, co jsem říkal a nebylo to fér. Nechci, aby ses trápila. Máma by to nechtěla."
Už zase pláču. Nedokážu slzy potlačit. Nechci je potlačit. Ne když jsou pro ni.
"Milovala tě," špitnu. "Opustit tě bylo to nejhorší, co musela udělat. Jsi jako ona."
"Už mě nikdy neuvidíš," zareaguje. "Nic ti ji tak nebude připomínat."
"Ne, to nechci," namítnu.
Otočí se a vyhlédne z okénka ve dveřích. "Budu na tebe dávat pozor."
"Už bys měla jít," řekne.
*****
Návrat domů byl těžký. Všechno bylo tak, jak jsem se obávala. Nic mi po Alex nezůstalo, ale viděla jsem ji úplně všude. Naši byli šťastní, že mě zase vidí a já byla ráda, že vidím je, ale nic mi nedokázalo vyplnit ten pocit prázdnoty.
Jay nic nevěděl. Naši mu řekli, že jsem odjela s kamarády na neplánované prázdniny. Divil se, proč jsou naši tak neuvěřitelně rádi, že jsem zase doma z pitomých prázdnin. Nechápal, proč mi nenadávají, že jsem nebyla dva týdny ve škole. Hrozně to řešil, ale mně to bylo jedno. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byl můj smutek.
Strávila jsem doma ještě další týden, abych si, podle slov mých rodičů, odpočinula a nabrala síly. Já ho však celý probrečela a nechtěla jsem nikoho vidět. Můj pokoj byl najednou tak cizí. Všechno, co pro mě něco znamenalo, bylo nyní bezcenné a zbytečné.
Několikrát jsem se probudila uprostřed noci a měla jsem pocit, že je Alex se mnou. Slyšela jsem ta krásná slova a jen ten pocit, že je slyším, mě vytrhoval ze spánku.
Poslední noc před návratem do školy jsem si dokonce myslela, že je se mnou v pokoji. Nebyla. Byla pryč. Navždycky.
"Ahoj, Charlie," pozdraví mě Sarah, když vejdu do třídy a okamžitě se ke mně vrhne.
Má na tváři nepochopitelný úsměv. Jak se může smát, když mně se zbořil svět? To nemá ani trochu pochopení.
"Ahoj," řeknu téměř neslyšně.
"Kdes byla takovou dobu? Zameškala si velký test z dějepisu, Agamemnon zuří," poštuchuje mě.
"Hm," zabručím.
Agamemnon je přezdívka našeho dějepisáře. Tvrdí, že velké testy jsou nejdůležitější součástí známky a že kdo si je nenapíše, tak přes něj do dalšího ročníku neprojde, ale mně je to jedno. Je mi všechno naprosto fuk.
"Tak kde si byla?" zeptá se Sarah znovu, když dlouho neodpovídám.
"V pekle," vydechnu.
"Cože?" nechápe Sarah.
"Nebylo mi dobře," odvětím.
"Tři týdny?!" vyjekne.
Pokrčím rameny a vyhlédnu z okna. Cítím na tváři její oči, ale rychle tu myšlenku zavrhnu a usadím se do lavice. Otevřu učebnici algebry a bezduše zírám na stranu číslo 153. Netuším, o jakém tématu ta stránka je, ale Sarah mi díky tomu dá pokoj. Dobře ví, že jakmile otevřu učebnici, není se mnou kloudná řeč.
"Hele, že vy jste byly někde spolu?" uhodí na mě Sarah.
Neobtěžuji se ani zvednout oči, když se po dlouhé odmlce zeptám:
"S kým jako?"
"No, s Alex," odpoví,
Při vyslovení toho jména cítím bodavou bolest u srdce a nedokážu dýchat. Slzy se mi opět řinou do očí, ale nakonec je úspěšně potlačuji a otevírám pusu k prosté otázce:
"Jak jsi na to přišla?"
"No," začne Sarah, "já jen, že tě tenkrát odtáhla a od té doby se tu do teď neukázala."
"Nevím, o čem mluvíš," odseknu a skloním se ještě níž nad algebru.
"Mohly jste se aspoň trochu víc snažit a nechodit do školy ten samý den, ale nic proti. Plánování komplotu asi není vaše nejsilnější stránka," zašvitoří Sarah.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Sedím zády ke dveřím a mám skoro strach se otočit. Co když je to jeden z těch snů. Ze snů, které mě pronásledují. Z těch, kdy mám pocit, že jsem v ráji a vytrhne mě z nich odporné probuzení.
Nakonec mě zvědavost přece jen přemůže a já se otáčím. Stojí tam. Opřená o futra a na tváři má úsměv, který patří jenom mně. Nemůžu vstát, podlomila by se mi kolena, a při tom jediné, co chci, je rozběhnout se k ní.
Vstávám. Nechápu, jak je to možné, ale na nohou se udržím a běžím vstříc její otevřené náruči. Přitiskne mě k sobě a zvedne ze země.
"Ty žiješ," vydechnu.
"Pokud vím, tak ano," zaslechnu, ale pořád nevím, jestli to není sen.
Tisknu ji k sobě blíž, ale pořád se nezdá, že by se chystala zmizet. Je opravdu tady? Nezdá se mi?
"Jsem tady," odpoví, jako by opět dokázala odhadnout mé myšlenky. "A už nikdy jinde nebudu."
"Ale jak?" neodpustím si otázku.
Neodpoví a pustí mě zpět na zem. Bere mě za ruku a obě úspěšně ignorujeme nechápavé pohledy ze třídy. Odcházíme a míříme po chodbě směrem k hlavnímu vchodu. Venku je krásný slunečný den a nebýt toho, že si uvědomuji, jak krásně je, asi bych ji ani nezarazila, když zvedla ruku ke klice.
"Když se mi konečně vrátíš, mám se dívat, jak se měníš v popel?" vyjeknu.
Chodba zeje prázdnotou, takže se můj hlas rozlehne po celé její délce. Alex na mě pohlédne a usměje se. Pak stiskne kliku a otevře dveře dokořán. Sluneční paprsky jí dopadají na kůži, ale nic dalšího se nestane.
Čekala jsem katastrofu, ale ona tu jen stojí na slunci a usmívá se. Až po notné chvíli mi dochází, že jediné vysvětlení je nasnadě.
"Stala ses Mocnou?!"
Její úsměv se rozšíří. Přikývne.
"To není možné! Vždyť si mě nezabila."
"Ne, ale splnila jsem úkol Strážce. Neboli, zvolila jsem druhou cestu k povýšení," namítne.
Už to chápu. Nikdo nevěděl o druhé možnosti, jak se stát Mocným, protože se k ní nikdo nikdy nedopracoval.
"Ale vždyť jsem tě viděla, jak... jak…," protestuji, ale Alex mě zarazí.
"Ano," potvrdí, "to je taky důvod, proč jsem se sem dostala až teď. Než mohla začít má proměna, musela jsem se plně vyléčit a to zabralo víc času, než jsme všichni předpokládali."
"Proměna?" zeptám se.
Přikývne. "Povýšení je vlastně staroupírský rituál, který je svěřen pouze Mocným a nesmí se šířit. Trvá několik dní. Přesně tři dny, dva dny léčení a pak necelé dva dny cesta sem. Ještě neumím cestovat jako Mocný. Vlastně neumím ovládat nic z nově nabitých sil, ale je mi to jedno."
Znovu ji musím obejmout. Těžko uvěřit, že tu opravdu je, ale rozhodně se s tím smířím raději, než kdyby tu nebyla. O moc raději.
"Tak, kam vyrazíme?" zeptá se mě po chvíli a přeruší tak naše objetí.
Rozhlédnu se a pohled mi padne na známou černou Ducatti.
"Marcy je zpátky," konstatuji.
"Ano, už se mi po ní stýskalo," utrousí.
"Takže," začnu, "mám to chápat tak, že sis první vyzvedla motorku a až pak ses zabývala mnou?"
Významně nadzdvihnu obočí a tvářím se hluboce dotčeně.
"No, popravdě," zamyslí se Alex, "ještě jsem stavila na rohu u Ernieho. Nejlepší burgery v Americe si přece nenechám ujít."
Vztekle ji udeřím do ramene. Směje se, pak se ke mně nakloní a věnuje mi dlouhý, něžný polibek.
"Tak, kam chceš se mnou jet?" zopakuje svou otázku, tentokrát tiše.
"Za Mattem," odvětím. "Ale musím zůstat ve škole."
Nevěřím, že jsem to opravdu řekla. Právě jsem dala košem Alex kvůli hloupé škole. Asi je moje staré já živější, než jsem si myslela a ozvala se ve mně ta šprtka.
"Na tu budeme mít dost času," pousměje se.
"Ty možná, ale já těžko," namítnu.
Alex předstírá zamyšlení a prsty pravé ruky se podrbe na zátylku.
"Já ti o tom neřekla?" zeptá se udiveně. "Jako Mocný můžu manipulovat nejen se svým, ale také s lidským věkem."
"Cože?" vyjeknu. "A to mi říkáš až teď?"
"Vůbec jsem to netušila, ale teď to každopádně vypadá, že se mnou strávíš zbytek věčnosti."
"No, to jsem teda štěstím bez sebe," vydechnu naoko ironicky.
 

Dcera noci, část pátá

21. října 2018 v 0:01 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
Překvapila mě. Proč tvrdit opak, ale myslela jsem, že ji znám. Že ji dokážu odhadnout. Asi jsem se mýlila víc, než jsem si nyní ochotna připustit. Vím, že na tohle přemýšlení budu mít ještě dost času. Snad. Každopádně, teď na něj prostor není. Musím se soustředit na svůj úkol.
Pohlédnu do zrcátka. Jsou blízko. Příliš blízko. Řidiči motorek už by mohli vyskočit na střechu, kdyby si to dobře načasovali. Jedu nejrychleji, jak mohu. Když pojedu rychleji, ohrozím Lotte víc, než ji oni ohrožují teď. Přesto mě něco nutí znovu sešlápnout pedál. Jenže si uvědomuji, že to nechci já a rychle mi dochází, že mi do mysli zasahuje někdo jiný. Nevím kdo, ale mám tušení a nelíbí se mi to.
Lexi, osloví mě hlas v hlavě.
Takhle mi říká jen Elliot a babička a já samozřejmě předpokládám tu horší z možností a pokouším se vytěsnit cizí zásah ze své hlavy. Daří se mi to. Cítím, jak moc vetřelce slábne.
Šikovná holka, dostane se mi pochvaly. Bojuj!
Když mi konečně dochází, že tohle nebyl Elliot, je už hlas v nenávratnu. Jsem tak hloupá. Mohla mi pomoci. Dřív než stihnu začít opravdu litovat, ozve se mohutný náraz na střechu a ta se prohne. Trhnu volantem, ale vetřelce se mi nepodaří setřást. Opakuji svůj pokus ještě několikrát. Jednou málem sjedu ze silnice do hlubokého příkopu.
"Alex!" vykřikne Lotte a drží se konci prstů za palubní desku.
Napadá mě jediné řešení, ale je tak absurdní, že se mi snad ani nechce navrhovat. Jenže jiná možnost opravdu není.
"Lotte," oslovím ji. "Dokázala bys řídit?"
Pohlédne na mě s hrůzou v očích. Snažím se jí pohledem uklidnit a lehce se pousměji. Pomalu se uklidňuje a sleduje volant. Nakonec přikývne.
Aktivuji tempomat a pomalu se s Lotte vyměním. Lotte sešlápne plyn a já tempomat opět vypínám. Auto má automatické řazení a šlapat na plyn či brzdu není tak náročné jako v autech s ručním řazením. Sice nemám tyhle auta moc ráda, ale byl to jediný Rover s tvrzeným tmavým sklem, který v tu chvíli dealer měl, tak jsem si nemohla moc vybírat.
Sahám do úložného prostoru pod palubní deskou a vytahuji několik dřevěných kůlů a, díky inspiraci první útočnicí, jednoruční kuši a pás přes hruď se šipkami. Kolíky zasunu do vysokých bot, zbraň připnu k pásu a ten přehodím přes rameno.
Postřehnu Lottin pohled, ale nereaguju. Myslím, že musela tušit, že nějaké zbraně mám, jen je teď v šoku, ale v zásadě se mnou souhlasí a pokud ne, neváží si vlastního života.
Otvírám okénko a jednou rukou se vyhoupnu na střechu. Vítr je zrádný a málem se pouštím než zahlédnu vetřelce. Je to mladík. Mohlo mě to napadnout, Elliot by nedovolil, aby někdo z jeho nohsledů vypadal starší než on. Ale, díky bohu, není to Matt.
Mladík mě postřehne a vycení zuby. Drží se pravou rukou za plastové křídlo Roveru a druhou se po mně ožene. Pochopím okamžitě, že je to mladíček nejen vizáží. První stovku ještě nezažil a nezažije. Díky neopatrnému máchnutí ztrácí rovnováhu a vítr ho posune na střeše Roveru o dobrý půlmetr a já mám tak prostor dostat se pohodlně na jeho místo.
Když znovu nabude rovnováhu, je opatrnější a pokusí se ke mně pomalu přiblížit. To mu ale nedovolím. Jeho bojová nezkušenost je příliš zjevná, je mi skoro líto ho zabít, ale stojí mezi námi a Sighisoarou a to je hodně nejistá pozice.
Vytáhnu z boty jeden z dřevěných kolíků a chytím ho jako dýku, takže špička směřuje ke mně. Kdybych si sebou nebyla tak jistá a on nebyl tak nezkušený, byla by to má osudová chyba.
Levičkou se chytám křídla a pravičkou sevřu kolík. Mladík ho postřehl. Ani jsem se příliš nesnažila ho krýt, ale díky tomu jsem rychle odhadla jeho další krok. Stáhl se. Teď přichází moje chvíle. Nedělám malé krůčky, ale odvážím se ke skoku. Je to riskantní, protože auto může kdykoliv změnit směr, nebo nadskočit, ale je mi to jedno. Kdy jindy riskovat, když ne právě teď.
Zapichuju mu kůl do ramene a on zařve a ohlédne se po svém společníkovi na druhé motorce za autem. Vím, koho uvidím a snažím se tam nepohlédnout, ale matka ve mně vítězí a já pohlédnu do tváře svému synovi. Jeho výraz je neprostupný a pohled mi neochvějně opětuje. V několika málo vteřinách vytahuje zpoza kožené bundy nabitou kuši a vystřelí.
Čekám, že ucítím bolest, ale nedočkám se. Nechápu, co se děje, dokud neucítím ve svém nitru to zvláštní zachvění. To, díky kterému můžu s určitostí říct, že mladý upír na střeše Roveru je mrtvý. Otvírám oči a držím se mrtvoly jednoho z nás. V tu chvíli auto vjíždí do hluboké díry a já mám co dělat, abych se stihla opět zachytit křídla. Bezvládné tělo, které již není ničím zachyceno, se sveze ze střechy na jednu z pochybných rumunských silnic.
Auto, které nás pronásleduje, ho zcela bez milosti přejede a pokračuje za námi, aniž by ho to jakkoliv zpomalilo. Elliotovi jsou fuk ztráty. Jde bezhlavě za svým cílem. Jsem si téměř jistá, že by byl ochotný obětovat i Matta.
Pohlédnu znovu do míst, kde se před chvílí nacházela jeho motorka, ale už tam není. Přibrzdil a jede teď na úrovni auta. Přemýšlím, proč to udělal. Proč mi pomohl? Co se mu honí právě teď hlavou? Kdo ví…
Vracím se pomalu zpět do auta a když si sedám na sedadlo spolujezdce, pohlédnu na Lotte. Je téměř v klidu. Téměř…
*****
Je mi špatně. Musím být celá zelená. Řídím prvně v životě a zrovna takováhle situace. Tatínek i Jay mě mnohokrát přemlouvali, abych se posadila za volant, ale já to odmítala. Bála jsem se vědomí, že bych měla v rukou nejen život svůj, ale i životy ostatních účastníků. A teď mám v rukou život osoby, která je pro mě nejdůležitější na světě a fakt, že řídit neumím, ji ohrožuje mnohem víc.
Slyším rány, jak těžké boty obou upírů dopadají na střechu a plech se pod nimi prohýbá. Mám o Alex strach, ale nedávám to najevo. Nekřičím ani nepanikařím, jen se snažím sledovat nepříliš pravidelnou silnici před sebou.
Něco se sveze ze střechy a ve zpětném zrcátku ve světlech pronásledujícího Jeepu vidím padající bezvládné tělo. Slyším, jak se čísi nohy blíží k otevřenému okénku. Srdce mi tluče rychleji a rychleji. Přemýšlím, že sáhnu do úložného prostoru pro další ze zbraní. Jsem si jistá, že tam Alex neměla pouze tu, kterou si před chvílí vzala. Otevírám víko, ale dříve než stihnu popadnout kolík, na sedadlo spolujezdce se ze střechy zhoupne Alex a já si oddechnu.
"Chceš, abych řídila?" nabídne mi Alex.
Chvíli to zvažuji, ale nakonec zavrtím hlavou. Myslím, že bude lepší, když bude mít Alex volné ruce. Já bych proti upírovi neměla šanci a obě to dobře víme.
Alex přikývne a několika doteky na palubní počítač aktivuje GPS. Několika dalšími pohyby vytáhne data, která potřebujeme. Navigace je k ničemu, protože neexistuje žádná věrohodná mapa Rumunska, která by se dala do datapadu nahrát. Jediné, co může Alex zjistit, je vzdálenost, která nám schází do Sighisoary tím, že zadá cílové souřadnice a GPSka vypočítá vzdálenost od našich souřadnic.
"Už tam budeme," poznamená, ale nezní nijak zvlášť nadšeně.
"Co se děje?" nechápu její rozpoložení.
"Nic a všechno," špitne a ohlédne se.
Neubráním se a pohlédnu do zpětného zrcátka. Naši pronásledovatelé se chvíli po tom, co se Alex vydala na střechu, stáhli, ale nyní už nás zase dotahovali. Motorka už je pouze jedna, ale žádné větší bezpečí necítím. Může jich být nakrásně míň, ale o to jsou teď nebezpečnější.
"Šlápni na to," pobídne mě Alex.
Nechápu proč. Silnice je pořád stejně příšerná. To vůbec nemá strach?
"Ale…"
"Lotte, šlápni na to. Hned!" vyštěkne podrážděně.
Pohlédnu na ní. Je naštvaná. A pod nespojenými rty jí vykukují ostré špičáky. Co se na té střeše stalo? Mám vůbec právo se ptát?
*****
Jsme téměř v Sighisoaře, ale já necítím žádné zadostiučinění. Je to stejné, jako bychom byly uprostřed pouště bez vize cíle. Měla bych se cítit klidnější, ale nic takového. Mám spíš o to větší strach, že to nezvládneme právě teď, když už jsme tak blízko.
Babi, vrať se, prosím, špitnu ve své hlavě.
Ani nedoufám, že odpoví. Vytěsnila jsem ji ze své mysli a ta už ji jen tak zpátky nepustí. Znám babičku příliš dobře na to, abych ji podvědomě nevystrnadila. Teď ji tu možná vědomě chci, ale podvědomí je v tomto ohledu mnohem důležitější činitel.
Neodpovídá a já se musím smířit s tím, že neodpoví. Musíme najít cestu k Mocným samy. Jenže já nemám nejmenší tušení, kam bychom měly jít.
Vjíždíme do Sighisoary. Ve městě je mrtvo. Téměř mi připadá jako by tu nikdo nežil již několik let. Město je potemnělé a smutné. Dávná sláva je zavátá prachem a smrtí. Už chápu, že si Mocní našli nová útočiště a tohle v podstatě opustili.
Moment! Jak jsem na tohle přišla? Tohle bych vůbec neměla vědět. Kde se to vzalo?
Nesmím ti pomáhat. Hledej vodítka, ozve se mi v hlavě.
Neuvěřitelné. Babička se se mnou dokázala opětovně spojit. To se nikdy předtím nestalo. Pokud má upír natolik silnou mysl, aby vytěsnil Mocného, ani Mocný by se neměl dokázat dostat zpět do přemožitelovy hlavy.
Babička mi předala své vědomosti a její mysl byla opět zatlačena do pozadí. Nebo možná už úplně pryč. Netroufám si odhadovat. Babička mě nepřestává překvapovat.
Myšlenky mi však utne záblesk světélka, které zahlédnu v jednom z oken. Když se však po něm ohlédnu, je pryč. Možná se mi to zdálo. Možná hledám stébélko, kterého se jako tonoucí chytím a mé podvědomí bezcitně pracuje. Dává mi naději, i když já už propadám zoufalství. To světélko, hvězdička vedle mě a babiččina mysl jsou mi posledními spojnicemi s nadějí.
"Kam teď?" zeptá se Lotte.
Pohlédnu na ní a snažím se nahodit svou naučenou masku klidu. Kvůli ní je však tato maska nedůvěryhodná. Pronikají skrze ni city, které ve mně Charlotte probudila. Už nejsem ten uzavřený bezcitný predátor, kterým jsem byla, když mě poznala. Změnila mě.
"Jeď prostě dál po hlavní a já se pokusím něco vymyslet," odpovím.
Sakra! Dala jsem najevo, že nevím, co dělat. Ukázala jsem, že nevím jak dál. Ohlédnu se. Z nepochopitelných důvodů se náš náskok na Elliota zvětšil na trojnásobek. Lotte se s překvapivou lehkostí proplétá s Roverem opuštěnými ulicemi.
Pak znovu spatřím ono světélko. Sice jen koutkem oka, ale okamžitě se ohlédnu a spatřím malbu na zdi nejbližšího domu. Je to freska slunce nad klidnou řekou. Nejprve nad ní jen mávnu rukou, ale rychle mi něco dochází.
"Zastav!" vykřiknu.
Lotte nezareaguje tak rychle, jak bychom potřebovaly. Pozdě sešlápne brzdu a strhne volant. Rychle se snažím zakročit a volant narovnám, ale už je pozdě. Auto se smekne a otočí se o 180O a stranou spolujezdce narazí do nedalekého domu.
Necítím žádné zranění, ale ucítím krev. Ne však svojí. Lotte je opřená o volant a má zavřené oči. Máme jediné štěstí, že se nespustily airbagy. Lotte by se totiž pravděpodobně udusila. Nemůžu vystoupit na své straně, protože auto je přišpendlené k domu. Jedinou cestou je tak střešní okno.
Nesmím se zdržovat, a proto rychle vypáčím manuální otvírání a okno se vyvrátí. Přetrhnu Charlottin bezpečnostní pás a vytáhnu se spolu s ní na střechu. Za rohem asi dvě stě padesát metrů od nás se objeví světla a zařve motor Jeepu. Divím se, že nás nedostihli už mnohem dřív. Byli přece tak blízko.
Utínám tento druh přemýšlení. Když budu vědět, proč se zdrželi, nijak mi to nepomůže. Spíš naopak. Vyhoupnu si Lotte na záda a dlouhými kroky vyrazím k oné fresce. Elliot je blízko. Cítím ho. Vidí mě, ale ještě mám čas, než se dostanou na dostřel.
Běžím. Dobíhám k domu s freskou. Nemá dveře. Najednou mi přijde, že je to jen zeď. Doufala jsem, že je to vodítko, ale možná jsem se zmýlila.
Pohlédnu k silnici, po které se blíží naši pronásledovatelé. Je děsivé, jak blízko jsou. Lotte je v bezvědomí a já jen slyším, jak její srdce tluče až nepochopitelně pomalu. Kdybych byla ochotna si to připustit, řekla bych, že zpomaluje. Jenže tak to být nesmí! Nesmí mi umřít! Ne teď a ne tady!
Najednou mě něco napadá. Pohlédnu na levou paži. Rukáv mikiny je roztržený a na kůži se rýsuje tetování Strážce. Chytím Lotte pevněji pravou rukou a rychle přiložím předloktí ke stěně. Chvíli se nic neděje, ale pak se otevře tajná chodba.
Vpadnu dovnitř, ale tajné dveře se dramaticky nezavřou jako ve filmech, abychom byly v bezpečí. Zůstávají dokořán a já se rozbíhám dlouhou temnou chodbou dál do srdce Sighisoary. Za několik vteřin zastaví u vchodu auto a s ním i motorka.
Elliot vystoupí z auta se třemi muži a pohlédne do chodby. Za nedlouho za ním zastaví další auto, ze kterého vyleze dalších pět upírů.
"Zabijte ji, ale Sidus mi přiveďte, než její srdce dotluče!"
Osm mužů se po chvíli ztratí v temnotě chodby a Matt pomalu přistoupí ke svému dědečkovi. Elliot na něj zlověstně pohlédne a pousměje se. V očích má pro Matta známou informaci. Přijde trest za jeho zradu.
*****
Spěchám chodbou a za sebou slyším dopady těžkých bot. Nejsou tak blízko za mnou, ale mají nepopiratelnou výhodu. Jsou rychlejší a já nemám ani tušení, jak dlouho ještě musím běžet, abych se dostala tam, kam je třeba. Jsme tak blízko. Tak blízko. Teď to nesmím vzdávat. Musím se soustředit na běh a nic jiného si nesmím pouštět do myšlenek.
Kroky jsou blíž a blíž. Cítím téměř na zátylku jejich dech. Vím, jaký je jejich úkol. Zabít. Zbavit se překážky, aby vůdce měl volnou cestu. Oni ještě nemají právo pomýšlet na post Mocného. Jsou příliš mladí a nikdy se ani nepředpokládalo, že by je napadlo postavit se dospělému upírskému Strážci.
Jsou to v podstatě novorozenci, oddaní svému pánovi. Co horšího, oddaní svému dědečkovi. Cítím v nich Elliota, v každém z nich. Nemůže být jejich otec, protože takhle to u nás nefunguje. Kdyby byl jejich otec, byli by jeho synové spojeni s matkou. Zvláštní, nevzpomínám si, že by měl kromě mě ještě jiné děti. Pravdou je, že o nich vědět nemusím. Nic mi do sester není. Ale nějaké existovat musí. Proč ale nechaly své syny Elliotovi?
Ne, musím přestat přemýšlet. Jsou zase blíž. Snažím se přidat, ale už nyní běžím téměř na pokraji sil. Nemám v žilách dostatečné množství krve, abych využila všechny upírské schopnosti. Měla jsem o tom víc přemýšlet.
Vydrž, Lexi, zaslechnu v hlavě. Hlavně vydrž.
Cítím babičku čím dál silněji. Její vliv sílí. A co je lepšího. Necítím ho jen já. Ovládá i Elliotovi nohsledy. Aby ne, jsou jí přímo podřízení. Jsou to i její potomci. Má na ně menší právo než Elliot, ale ten je daleko a babička musí být blíže, než se zdá. Zpomalují. Stále nás pronásledují, ale už se nepřibližují.
"Alex," zaslechnu a na zátylku cítím teplý dech.
Až příliš dobře si uvědomuji, že z ní život pomalu vyprchává. Nevšimla jsem si zranění, ale tohle není v pořádku. Něco je špatně. Něco je hrozně špatně.
"Jsem tady, Lotte," odpovím. "Jak se cítíš?"
Jsem zadýchaná, ale musím s ní mluvit. Upřímně se divím, že vůbec otevřela oči, ale musím docílit, aby je nezavřela. Musí se mnou zůstat.
"Bolí mě hrudník a nemůžu dýchat," odpoví po chvíli zamyšlení. "Co se stalo?"
Neodpovím. Cítím, jak se pohne a ohlédne. "Kdo je to?"
"S největší pravděpodobností jsou to moji synovci," odpovím bez zájmu a znovu se pokusím přidat.
Blíží se odbočka vpravo a já jsem nucena opět zpomalit, abych ji vybrala. Nestihnu však už znovu přidat, protože se přede mnou objevují dveře. Jsem úplně nepochopitelně zadýchaná a zpocená. Myslím, že mám v sobě ještě méně krve, než jsem předpokládala. Pravděpodobně mám nějaké zranění, o kterém ani nevím.
Vrážím do dveří a zabouchávám je za námi. Nacházíme se v kruhové místnosti s osmi dveřmi. Jen těžko odhadnout, co se za nimi nachází.
Rozhodnu se jít napříč místností k protějším dveřím, když v tom se jedny ze dveří napravo rozletí dokořán a v nich stojí Elliot a v ruce svírá Mattovi vlasy. Matt se svíjí, ale Elliotovi se nevytrhne. Nemůže bojovat s jeho pěti sty lety. Jak tak vidím svého syna v rukou někoho, kdo by pro mě měl znamenat všechno, pociťuji náhlý příval mateřského citu.
"Pusť ho, Elliote!" vyhrknu.
"Proč?" pousměje se Elliot, srazí Matta na kolena a zvrátí mu hlavu dozadu.
Špičkou dřevěného kolíku ho pak škrábne po krku. Vidím, jak se Mattovi zvrásní tvář bolestí, ale ani nemukne. Slyším Lotte, jak zrychleně dýchá. Nevím, co bych měla udělat. Netroufám si udělat nic.
*****
Co mám dělat? Je jasné, o co mu jde, ale Alex to nikdy neudělá. Nevymění svého syna za mě. Jsem její povinnost. I kdyby ke mně nic necítila, tak Mattovi život na úkor mého nezachrání. Nikdy. Naskýtá se teda jediná možnost.
"Můj život patří vám, pokud ten jeho ušetříte," křiknu.
"NE!" vyjekne Alex a pokusí se na mě ohlédnout.
Bohužel, krční páteř ji nedovolí pohlédnout na mě tak, jak by chtěla. Všeříkající vyčítavý pohled s jediným sdělením: Co si to udělala?
"Dohodnuto," přikývne Elliot a pustí Mattovi vlasy. "Pojď ke mně, hvězdičko."
Matt rychle vyskočí na nohy a uhání k nám. Výborně. Teď už k němu nemusím, nemá nás čím vydírat.
"Nedám ti ji," prohlásí Alex tak, aby to Elliot slyšel. "Patří mně."
"Teď už ne," pousmál se znovu Elliot. "Dobře to víš. Dala mi svůj život a její slib je jako takový nezrušitelný."
"Jedna možnost tu je," odvětí Matt, podepře mě a sundá z Alexiných zad.
Nechápu, o čem to mluví, ale Alex i Elliot přikývnou a vymění si váhavé pohledy.
"Na tuhle chvíli čekám už zatraceně dlouho!" procedí Elliot skrz zuby. "Vzbouřila ses mi. Opustila mě. Nikdy ti to neodpustím."
"Zabil si mi dceru, protože si věděl, že ti nebude oddaná. Byla vázána k otci a ne ke mně. Nemohl si dovolit, aby žil někdo tvé krve, kdo ti nebude oddaný, že ano? Pověz mi, kolik mám sester?"
"Nebylo tak těžké na to přijít, že?" řekl Elliot. "Vždycky si byla chytrá. Celkem šest a každá mi dala minimálně jednoho vnuka. Ale jenom tvůj syn byl opravdu výjimečný. Tak jako ty a stejně zpupný a nepoddajný. Ale z nějakého důvodu jsem ho nedokázal zabít. Byl tvůj, Lex."
"Nech si ty kecy, Elliote. Znám tě příliš dobře na to, abych ti tohle žrala."
"Miloval jsem tě! Dal bych ti všechno. Nedokázala ses přenést přes Emilyinu smrt a opustilas mě."
"Samozřejmě, že nedokázala! Byla to moje dcera! Moje krev!"
"Nebyla k tobě nijak připoutaná. Patřila Henrymu," odvětí Elliot.
"To je ten rozdíl mezi námi," vydechne Alex. "Nepotřebuju, aby ke mně byli moji blízcí připoutáni. Chci jen, aby věděli, že se na mě mohou spolehnout."
Elliot jí pohlédne do očí a začne se hlasitě smát. Vysmívá se jí. Zcela nepokrytě a upřímně.
"Jsi s lidmi příliš dlouho. Je čas vrátit se domů."
"To mě raději zabij."
Elliot pootočí mezi prsty kolík, kterým zranil Matta a vzápětí se slovy "Jak si přeješ." se vrhá na svou dceru. Jen těžko se dá popisovat, jak souboj probíhá. Některé pohyby mi díky své rychlosti unikají. Cítím se tak bezbranná. Mám o Alex strach. S každou ranou se obávám, že padne a už se nezvedne a pak Elliot zabije mě, aniž bych měla možnost se s Alex rozloučit.
Jediné, z čeho mohu usuzovat, jak vlastně soubor probíhá, jsou reakce mého společníka. Matt vnímá každý jejich pohyb lépe než já. Nedává najevo žádný pocit. Netrhne sebou, když Alex dostane ránu. Nezajásá, když ji naopak jeho matka zasadí. Ale něco z Alex v něm je. Dokážu poznat díky očím, které má po ní, jak na souboj pohlíží.
Jeho průběh se mu nelíbí. Jeho pohled prozrazuje obavy. Najednou je můj strach, že Alex prohrává, opodstatněný.

Dcera noci, část čtvrtá

19. října 2018 v 0:23 | Robin Slyther
Probudila jsem se v autě, které jsem nikdy předtím neviděla. Bylo to hezké auto. Nevyznám se v autech moc dobře, ale tohle byl určitě jeden z Roverů, nevím jestli Land nebo Range. Chvíli přemýšlím, jestli mě nedostal nějaký upír, ale pohled na řidiče mě ujišťuje, že jsem přesně tam, kde mám být.
"Dobré ráno," usměje se na mě Alex a podává mi sáček a šálek bílé kávy. V sáčku jsou dva plněné loupáky a francouzská bageta.
Pohlédnu na hodiny a zhrozím se. Už je půl jedenácté. Nechápu, že jsem spala tak dlouho.
"Ahoj," odpovím. "Kde jsi vzala tohle auto? Myslela jsem, že máme být nenápadné."
"Teď musíme být hlavně rychlé, takže budeme zastavovat, co nejméně a já nebudu spát."
Chtěla jsem se zeptat proč, ale něco mi poradilo, abych se neptala. Jenom by mě štvalo, že mi to nechce říct.
"No, a kde jsi ho vzala?" připomenu otázku .
"Koupila," odpoví.
"Kdy?"
"Dneska," usměje se. "Chceš vidět kupní smlouvu?"
"Ne," pousměju se.
Nakloním se k ní a políbím jí na tvář. To jí vykouzlí úsměv na tváři, který chci, aby navždy patřil jenom mně.
"Půjdeš ke mně?" zeptá se nenuceně.
Pohlédnu na deku, kterou jsem byla přikrytá a na snídani a zavrtím hlavou. "Možná za chvíli." Hledí na mě ve zpětném zrcátku, jak se chumlám zpět do deky. Vidět její úsměv, možná i upřímný, pro mě je jako být v ráji. Stočí pohled zpět k silnici před námi a její obličej zvážní. Najednou se mi zdá taková, jakou jsem ji poznala.
Děsí mě ty její změny. Bála bych se být její nepřítel. Myslím, že nikdo nemůže doopravdy vědět, co se děje v lidské mysli. Jenže její mysl není lidská. A rozumět upírům je možná ještě těžší. Co si myslet? Jak jí pochopit? Jak jí rozumět? Nevím. Myslím, že to nemůžu dokázat. Nikdy jí nebudu tak blízko jak bych chtěla.
"Alex," oslovím ji, když dojím jeden z loupáků. Počkám, až na mě mrkne ve zpětném zrcátku a pokračuji. "Kam jedeme?"
Povzdechne si. "Opravdu to chceš vědět?"
Zaváhám, ale dojde mi, že to opravdu vědět chci. Přikývnu.
"Do Transylvánie."
"Cože?" vyjeknu. "Co tam budeme dělat?"
"Je tam sídlo Mocných," odpoví. "To je náš cíl."
"Pojedeme přímo do bašty upírů? Proč?"
"Je to rodiště Vlada III. Draculy. Nebyl to upír, ale hovoří se o něm tak a pod svíčkou je největší tma. Slyšela jsi někdy o Sighisoaře?"
Musím zavrtět hlavou. Opravdu nic mi to neříká.
"Bývala to pevnost, kde se Vlad narodil. Dnes je tam vystavené město na jeho počest. Pro místní je to hrdina, pro zbytek světa tyran. Byl to spravedlivý vládce a jedním z jeho rádců byl Mocný. Jemu pak pevnost odkázal. Pod městem je spletitá síť chodeb a místností, kde se scházejí Mocní, kteří momentálně nemají zázemí."
"To jsi mi ale neodpověděla na mou otázku," konstatuji.
"Chci s nimi mluvit. Chci vědět, proč zrovna ty jsi Sidus a já Strážce."
"Je to tak hrozné, že jsi mi byla vyvolena?" zeptám se zraněně. Vyznělo to tak, že mě vyfasovala za trest.
"Ne," vydechne a smutně na mě pohlédne v zrcátku. "Tak jsem to nemyslela."
"Chci prostě vědět, proč bys měla umřít právě ty," dodá po chvíli.
To mě trochu uklidní, ale pořád se mi na jazyk derou další otázky. "To bys byla raději, kdybychom se vůbec neznaly?"
"Lotte, dost!" utne mě. "O co se snažíš? Chceš se pohádat?"
"Ne," zavrtím hlavou. "Chci vědět, na čem jsem."
"To snad víš, ne? Miluju tě, tak nepřemýšlel nad tím, jestli bych byla raděj tak nebo onak."
Je naštvaná. Umí naprosto skvěle maskovat své pocity, ale tentokrát mi dává najevo, že jsem ji naštvala.
"Když se budeme hádat, nedostaneme se tam včas a pak…"
"Zemřu," dokončím.
"Ano," přikývne.
Rozhodnu se jí obejmout. Přesunu se za ní a obejmu ji přes sedačku kolem krku. Položí mi pravou ruku na zkřížené paže kolem jejího krku.
"Promiň mi to," špitnu.
"Pojď si sednout ke mně," pobídne mě. Tentokrát ji poslechnu.
Přelezu mezi předními sedačkami a posadím se na sedadlo spolujezdce. Jak jsem ležela pod dekou, je mi najednou zima. Otřesu se a v tom přese mě Alex hodí deku a zapne vyhřívání sedaček. Nevím, jak je to možné, ale opět se mi chce hrozně spát. Pomalu přijímám náruč spánku, ale tentokrát je zvláštní. Zdá se mi, že cizí mysl mi vnucuje představu, že se mi chce spát. Nejsem unavená, vím to, ale přesto usínám.
*****
Tohle jsem nikdy nedělala. Nechápu, proč s tím teď začínám. Nechtěla jsem svoje zvláštní schopnosti užívat a už vůbec ne právě teď, ale došlo mi, že se Lotte musí hodně přemáhat, aby se nezačala ptát. Už takhle to byl nepříliš příjemný výslech. Chtěla jsem se vyhnout otázkám, a proto jsem ji udržovala v umělém spánku. Je to jedna z loveckých technik, ke kterým nemám dobrý vztah. Jediné, co mi hraje do karet je fakt, že jsem nikdy nepoužila svoje schopnosti na oklamání kořisti.
Přijde mi fér dát lidem možnost nám utéct a neochromovat je úplně. Ani tak nemají šanci. Ale mnozí upíři se mnou nesouhlasí. Tvrdí, že když jsme jednou jejich přirození nepřátelé, je naší povinností je lovit s využitím veškerého upírského potenciálu. Někteří z nich to berou jako sport. Říkají tomu hra s jídlem. Není mi z toho právě nejlíp. Vždy, když jsem je potkala, jsem měla nutkání jim rozbít hlavu, ale nikdy jsem to neudělala.
Míříme na letiště. Objednala jsem soukromé letadlo až do Rumunska. Na letišti nedaleko našeho cíle bychom měli být na sklonku druhého dne, asi půl hodiny před půlnocí a to znamená, že než se dostaneme do Sighisoary začne největší lov v upírské historii. Lov na jedinou Sidus s ženským Strážcem. Na mojí Sidus.
*****
Probudila jsem se v letadle. Nepopírám, že mě to překvapilo, ale na nic jsem se neptala. Ostatně, jak jinak bychom se mohly dostat do Evropy. Alex celou dobu seděla naproti mně a usmívala se. Cítím se zvláštně. Nemluvíme, jen na sebe hledíme. Najednou z jejího pohledu cítím něhu a pochopení. Cítím se poprvé ve svém životě v přítomnosti člověka, kterého pořádně neznám, jako s rodinou. Přemýšlím o Jayovi. Co asi dělá? Chybím mu? On mě ano. Moc mi chybí.
"Co se děje, Lotte?" zeptá se Alex. Musela postřehnout změnu ve výrazu.
Zaskočila mě, ale nedávám to znát. Natáhnu ruku. Chci ji mít blíž. Rychle pochopí, vstane a přistoupí k mému lůžku. Posadím se. Ona se uvelebí na posteli a já si pak položím hlavu na její nohy. Obejme mě pravou rukou přes hrudník a proplete naše prsty.
"Chybí ti rodina?" zeptá se téměř jako by odpověď znala.
Překvapuje mě, že mi vidí do hlavy? Asi ne. Přikývnu.
"Vzpomněla jsem si na Jaye. Chybí mi."
"Měli jste spolu zvláštní vztah," povzdechne si Alex. "On o Sidus nic neví. Přesvědčila jsem rodiče, aby mu nic neříkali. Nedovedu si ani představit, jak si vysvětlil tvé zmizení."
"Jestli se dostanu zpátky domů,…" Odmlčím se. Rychle mi dochází, jak absurdní tahle věta je, ale přesto se rozhodnu ji dokončit. "…všechno mu vysvětlím."
"Bude mě chtít zabít," pousměje se a políbí mě na spánek.
Neubráním se úsměvu. Zvednu hlavu a pohlédnu jí do očí. Usmívá se, ale jen ústy. Zbytek obličeje je smutný a zamyšlený. Mám na jazyku tu otázku: Co se děje? Jenže ptát se nemusím, vím to. Myslím si, že mě chce zachránit. (Nebo si to chci myslet?) Přemýšlí, jak to udělat, abych nemusela zemřít. Mám takový pocit, že já už jsem se smířila se smrtí. Děsí mě to, ale nic s tím neudělám. Ani Alex nemůže, ale myslím, že se s tím nesmíří. Jediné, co chci, je být s ní, jak nejvíc to půjde, než zemřu.
Chtěla bych ji poznat za jiných okolností, kdy bych nemusela zemřít, kdy bychom mohly být spolu. Bohužel, nic se nemůže změnit. Je mi do pláče. Za rodinu, za Alex, ale nejvíc se mi chce sobecky plakat za sebe. Chci žít! Nechci umřít! S ničím jsem se nesmířila! Nejde to!
*****
Poznám okamžitě, že pláče. Nemusím se ptát proč. Dobře vím, že nemusím. Vím, že přemýšlí o tomtéž, co já. Jenže ona neví, že jí mohu zachránit. A ani to vědět nebude. Nemůžu jí to říct. Rozhodnu se znovu použít své schopnosti a uspávám ji. Zvedám její hlavu ze svého klína a otírám jí oči od slz. Je tak krásná, když spí, třebaže má oči opuchlé pláčem.
"Miluju tě," šeptám sentimentálně.
Co se to se mnou děje? Ani s Luisou jsem se nechovala takhle infantilně. Přijde mi iracionální vyznávat spící dívce city, a přesto jsem to právě udělala. Je možné, aby jeden člověk, jeden nepatrný človíček, změnil tolik život upíra. Tvora, který má být jeho lovcem. Vždyť je to absurdní. Jako kdyby se lev zamiloval do gazely.
Možná právě proto jsou naše spojení s lidmi tak silná, protože jsou absolutně nelogická. Přejedu si prsty pravé ruky přes tetování. Uvažuju, jak náhle se objevilo a jak rychle mě připoutalo právě k ní.
Vzpomínám si poměrně dobře, kdy jsem ji našla. Bylo jí jedenáct. Táhlo mě to k ní, musela jsem o ní tehdy zjistit víc. Dohlížela jsem na ni. Pak nastoupila na střední, kam jsem ji konečně mohla následovat. Sledovala jsem ji a vnímala jsem, jak dospěla. Asi před měsícem se začalo objevovat tetování, a když se vykreslilo, věděla jsem okamžitě, kdo je jeho příčinou.
Tehdy jsem poprvé promluvila s jejími rodiči. Jen o tom, kým je a co je jejím osudem. A nyní jsme tady. V soukromém letadle, které jsem sehnala jen tak-tak přes několik známých lidí, kterým jsem se rozhodla kdysi důvěřovat, a letíme do Rumunska kvůli chabé naději, že ji možná zachráním.
Babička mě neujistila o tom, že Charlotte opravdu zachráním, když ji přivedu do Sighisoary. Co když myslela jiné sídlo Mocných? Co když tam Lotte vláčím zbytečně? Co když jsem jí vzala poslední zbytky času, které mohla strávit svobodně se svými nejbližšími? Pokud jsme tady k ničemu, nikdy si to neodpustím.
*****
Probouzím se díky Alexinu polibku. Otvírám oči. První si všímám Alex, má opět ten neprostupný, nečitelný, vážný výraz, ale usměje se na mně. Pak vidím, že je venku tma. Alex mi nabízí ruku a zvedá mě z lůžka. Přidrží mou ruku déle, než je třeba a nepatrně ji stiskne. Nevím, jak si to mám vysvětlit, ale něco mi opět zabrání zeptat se.
Vystupujeme pomalu z letadla a dva mladí technici pomáhají pilotovi sundat naše auto. Asi po půl hodině se jim to podaří. Alex k nim přistoupí a plynně španělsky děkuje pilotovi. Ten přikývne a s úsměvem přijme Alexinu nabízenou ruku, pak nasedá do letadla a navede ho na vedlejší odstavnou ranvej.
Pak Alex kývne na dva techniky a ty k ní oba přiběhnou, ukloní se a něco zamumlají. Alex jim odpoví, ale jazyk, kterým mluví, nepoznávám. Je možné, že by uměla rumunsky? Jo, možné je všechno. Řekla bych, že není problém se za tři sta padesát let naučit třeba deset jazyků. Ne - li víc.
"Lotte, nastup si," pobídne mě Alex, ale sama ještě rozmlouvá s techniky.
Po chvíli se s nimi rozloučí, rychlými kroky se přesune k autu. Nastoupí, pohlédne na hodiny na palubní desce a povzdechne si. Nastartuje a vyjíždíme.
*****
Cítím je. Jsou všude kolem. Vyčkávají půlnoci. Zbývají necelé čtyři minuty. Být člověk, potím se a klepou se mi ruce, ale já nejsem člověk. Jsem upír a moji druzi číhají na mou chráněnku ve stínech. Přemýšlím, jak dlouho Rover vydrží, až se na něj sesypou upíři a budou ho chtít otevřít jako konzervu. Proč jsme to nestihly rychleji? Proč musíme čelit takové přesile?
Babička řekla, že chtějí změnit dějiny a zachránit Sidus život. Tentokrát. Jenže tím, že stanovili pravidla, bylo na Sidus upozorněno jako nikdy a Lotte se tím stala nejvýznamnější Sidus v historii. Ne každý upír se chce stát Mocným, ale zaručeně každý upír bude chtít pokořit Mocné tím, že zabije první Sidus, kterou se rozhodli chránit.
"Sakra, babi, proč já?" zamumlám si tiše.
"Alex?" osloví mě Lotte.
Pohlédnu na ni a zavrtím hlavou. "To nic."
Přikývne a obrátí oči zpět k silnici před námi, která je vážně příšerná. Obrovské díry v asfaltu zaměstnávají maximálně tlumiče Roveru a já mám dojem, že jedeme po dráze pro motokros a ne po státní silnici. Nechápu, že Mocní nezasáhnou do vývoje státu a nemecenášují zem, která jim už tak dlouho poskytuje úkryt.
Byli doby, kdy se Mocní zapojovali aktivně do stání správy. Nedrželi se zpátky a téměř na každém dvoře bylo několik Mocných ve vysokých postech. Nyní je to jinak, jsou uzavření ve svých vlastních světech a nevšímají si ničeho. A nikoho. Až teď.
Pohlédnu na hodiny. Je minuta po půlnoci. Moc bych chtěla sešlápnout plyn a ujíždět do Sighisoary, ale nemůžu. Vzhledem ke stavu silnice bych pravděpodobně Lotte zabila a to je přesně to, čemu se snažím zabránit.
Najednou se za námi objevuje auto. Je to Elliot. Jsem si tím naprosto jistá. Cítím ho. Za autem se objevují dvě motorky. Na jedné z nich bude Matt. Nevím, na které. Nestihla jsem si s ním vytvořit tak pevné spojení, jak by měla mít matka upírka se synem.
Nevědomky sešlapávám plyn a postřehnu, že i Lotte náhle ztuhne. Také si jich všimla. Pohlédnu do zpětného zrcátka. Přibližují se. Pomalu, ale jistě.
*****
Mám strach. Až příliš dobře si uvědomuji, kdo nás pronásleduje. Alex se snaží nedávat najevo, že by jí přítomnost dvou motorek a auta za námi nějak vadila. Ale zrychlila a sevřela volant pevněji, než bylo nutné. Na rukou se jí vyrýsovaly svaly a kůže na volantu zapraštěla. Jsou to oni. Její druzi. Možná dokonce i ten její otec. To nevím jistě, ale mám takové tušení, že ona to dobře ví.
Chtěla bych se zeptat, jak daleko je ještě Sighisoary, ale bojím se, že se tam nedostaneme, tak proč plýtvat dechem.
"Jsou to oni?" zeptám se, ale nepotřebuji odpověď.
Alex na mě nepohlédne, ale skousne si spodní ret. Zdá se mi to tak lidské gesto. Tolik se za těch několik dnů změnila. Je možné, že bych to způsobila já? Myslím však, že to byla celou tu dobu ona. Jen se skrývala. Skrývala svou pravou podstatu, aby nikdo nepoznal, jak moc je zranitelná. Držela si lidi od těla, aby jí nikdo nemohl skutečně poznat. Mně to ale dovolila a já to ani nebudu moci využít. Co je tohle za svět?
"Můžeš mi to říct," pobídnu ji. Příliš dlouho váhá.
"Ano, jsou," odpoví a pohlédne do zpětného zrcátka. Znovu sešlapuje plyn.
Otočím se a zadním sklem vidím, jak moc se za tu chvíli přiblížili.
"Je to tvůj otec?" ptám se dál. Tentokrát na otázku však odpověď neznám.
Alex přikývne. "Je, ale je mi jedno, kdo to je. Prostě tě nedostane!"
"Alex, já…"
"Lotte, nikdo tě nedostane. Raději umřu, než bych se dívala, jak se někdo stává Mocným skrze tebe, slyšíš?"
"Možná tomu opravdu nejde zabránit," špitnu.
Pohlédne na mě a v očích se jí zračí smutek, ale také odhodlání. "Budeš žít! Dnes nezemřeš, rozumíš?"
"Měla bys to přijmout. Ať už tvoje babička říkala cokoliv, asi není mým osudem tohle přežít," odvětím.
Překvapeně se na mě otočí. Vypadá opravdu šokovaně. "Ty jsi byla vzhůru?"
"Ano, byla." odpovím. "A taky vím, žes mě uspávala."
"Jak?" nechápe.
"Neusínala jsem o své vlastní vůli. Cítila jsem, že je něco jinak, ale nebránila jsem se. Byla jsem si jistá, že víš, co děláš."
Otočí se zpět k silnici a nijak nereaguje. Věnuje se řízení a její otec se stále přibližuje a s ním i její syn. Bylo pro mě těžké zvládnout, že má dospělého syna, ale s vysvětlením svého odchodu, které mu dala, jsem se s tím dokázala smířit. Musela jsem si uvědomit, že není jako my a když se mi to podařilo, dokázala jsem se smířit se vším, co jsem té noci slyšela. Ať už to bylo to, co jsem měla slyšet, nebo to, co mým uším nepatřilo.
 


Dcera noci, část třetí

17. října 2018 v 0:40 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
"Alex," osloví mě po chvíli Charlotte.
Otočím se k ní a nemusím jí vybízet k mluvení. Ví, na co se chce zeptat.
"Pověz mi o vás všechno, prosím."
Chvíli váhám, ale nakonec přikývnu. "Čeho všeho už sis všimla, že je jinak, než sis myslela?"
"Slunce tě zabijí," řekne. Přikývnu.
"Neběháš rychle a nejsi o moc silnější, než naši muži," pokračuje. Znovu přikývnu.
"A jsi zranitelná," dokončí. Pohlédne na mou paži. Je všímavější, než vypadá.
Dál už nemá, co říct, tak se ujímám slova já.
"Hlavní věc je, že jako upíři jsme rasa," začnu.
Charlotte na mě vytřeští oči. "Vážně?"
"Jo," přikývnu a usměju se její reakci. "V upíra se nemůžeš proměnit. Musíš se jím narodit."
"Naše krev neléčí, protože krev, která nám proudí v žilách, je krev, kterou jsme získali při lovu. Nic víc, nic míň. Nic jako upíří krev neexistuje. Přežíváme díky vám."
"Vzpomínáš si na takové ty různé fígle proti upírům? Jako česnek, dřevěný kolík, krucifix a tak?"
Charlotte přikývne a pořád mě se zájmem sleduje.
"Ten česnek je hloupost. Já osobně ho moc nemusím, ale v zásadě nám neubližuje. Dřevěný kolík do srdce nás zabijí a zranění dřevěným nástrojem nás bolí jako vás zranění rozžhaveným železem. A nejsme poslové ďábla, takže kříž na nás žádné účinky nemá. A můžeme beztrestně do kostela."
"Takže dřevo," vydechne. "To by mě mohlo zachránit."
Tentokrát je přikývnutí opět na mně.
"Naši hierarchii už jsi asi pochopila. Jsou tu Mocní, kteří dohlížejí na nás normální upíry. Je to původní kult, který vládne prastarou magií. Mohou chodit na Slunce, nemusejí pít krev a mohou stárnout, pokud chtějí. Žijí s lidskými partnery zcela nepoznáni. Normální životy. A když partner umře, Mocný se vrátí mezi své a vybere si nový život. Mají prostor zkoušet nové věci. Poznávat lidi. Nemusejí se schovávat a nejsou závislý na ničem. Slunce, krev, dřevo, láska. Nic je nesvazuje. Nic je neomezuje."
"Chtěla bys být Mocná?" zeptá se Lotte, když domluvím.
Otočím se k ní a pohlédnu jí do očí. Přikývnu. "Každý by to chtěl. Ale teď jsi pro mě priorita ty a já nesmím ani pomyslet, že bych byla Mocná. Ne teď."
"Ale lovila bys mě, kdybys nebyla můj Strážce, že ano?"
"Ano," odpovím. "I když jsme nesmrtelní, ve skutečnosti nežijeme. Nezastírám, že bych pro to, abych mohla žít, udělala cokoliv."
"Kdybych mohla, dám ti svůj život," řekne Lotte po chvíli.
"Nepřijala bych ho," odvětím, když překonám překvapení.
"Proč ne?"
"To, že ke mně něco cítíš, by pro tebe nemělo být pobídkou ke vzdávání se vlastního snu," odpovím. "Nekoukej na druhé, když jde o tvůj život."
"Ale já tě miluju," namítne a posadí se.
"Ne," zavrtím hlavou. "Nemiluješ. Možná jsi do mě zamilovaná, o čemž pochybuju, ale nemůžeš mě milovat."
"Proč ne? Proč bych nemohla?"
"Protože nejde milovat tu zrůdu, kterou jsem!" vykřiknu. "Přitahuju tě, jako to mouchy táhne k masožravé rostlině. Jsme přirození nepřátelé lidí. Vše nám hraje do karet. Nemáte proti nám šanci se bránit."
Sedne si na posteli a pohlédne mi do očí. "Neopovažuj se mi tvrdit, že to, co cítím, je lež. Není, nemůže být. Stačily mi dva dny. Dva dny, abych věděla, že jsi to pro mě ty. Ten, koho každý hledá. Ta jediná pravá láska."
"Lotte…," snažím se zarazit, k čemu směřujeme.
Ale už je pozdě. Lotte se ke mně nakloní a nejprve lehce mě políbí na rty. Pak polibek zintenzivní a já ztrácím vůli se bránit. Měla bych se ovládnout, ale nejde to. Nikdy jsem nic podobného necítila, ale ani jsem po tom netoužila. Nevyhledávala jsem to. Ale teď už se bránit nedokážu. Je příliš blízko, příliš krásná, příliš moje. Je to můj osud.
*****
Ležím v Alexině náruči a jsem šťastná. Jenže pak mi přijde na mysl, že na dnešním lovu zabila člověka a opět si uvědomuji, jak jednoduché je pro ně nás zabít. Jak velkou šanci mám na přežití? I když mám Strážkyni, které věřím, mám strach.
Otřesu se a cítím, jak mě k sobě Alex přivine těsněji. Neptá se, co se děje. Myslím, že tuší, na co myslím. Přemýšlím, kolik mám času, když v tom mě napadá další otázka.
"Kolik se upíři dožívají?"
"Jak kteří," odpoví Alex.
"Říkala si, že jste nesmrtelní?" ptám se dál.
"Technicky ano, ale ti mladší se málokdy dožijí více než stovky, protože jsou neopatrní. Máme spoustu slabin."
Odpověděla mi, ale okamžitě mě na základě toho napadá další otázka.
"Tři sta devadesát dva," vydechne, aniž by potřebovala pobízet.
"Vážně?" vyjeknu.
"Co? Jsem pro tebe moc stará?" pousměje se.
Zvednu se a pohlédnu jí do očí. "Ne, to jsou ta nejlepší léta."
"Ale jak to, že vypadáš na osmnáct?" nechápu.
"Fyzicky je mi devatenáct a půl," odpoví. "Mocní dokážou ovládat své stárnutí dopředu i dozadu. My umíme své tělo zachovat v tom či onom věku, ale jakmile dovolíme našemu tělu zestárnout, už se nikdy nebudeme moc vrátit do mladších let."
"Dává to smysl?" ujistí se.
Přikývnu a nakloním se k ní pro letmou pusu. "Naprostý."
"Jaké to bylo v osmnáctém století?" zeptám se s úsměvem.
Alex si povzdechne a zavrtí hlavou. "Zajímavé. Na začátku jsme žili v ústraní."
"My?" neodpustím si.
"Tlupa, do které jsem se narodila," odpoví. "Jako malá jsem žila na britském královském dvoře."
"Elliot byl rádcem Jiřího II. a já byla tak rádcova dcera. Učila jsem se etiketě, historii, hře na klavír a harfu. Královská princezna Luisa byla moje první láska. Své upírské začátky jsem si užívala, ale všechno muselo skončit. Jiří zemřel a Elliot už nebyl na královském dvoře žádoucí. Museli jsme odejít. Utekli jsme do Ameriky a od roku 1761 zde žijeme. Naše tlupa se zapojila do boje o nezávislost a v roce 1783, kdy válka skončila, jsme se znovu stáhli do ústraní. A pak jsme se snažili prostě žít."
"Asi před padesáti lety jsem od tlupy odešla, protože jsem se už s Elliotem nedokázala na ničem domluvit. Našla jsem si skupinu mladších upírů a zůstala s nimi. Když jsem před šesti lety objevila tebe, odešli beze mě na západ. Neptali se, proč chci zůstat. Měli jsme pravidlo: Žádné zbytečné otázky."
"A měla jsi v tlupě někoho, kdo pro tebe byl důležitější než ostatní?" zeptám se stydlivě.
"Myslíš někdo, kvůli komu jsem se na tebe chtěla vykašlat?" zabrouká mi Alex do vlasů.
Styl, jakým to vyslovila, mnou pohne. Opravdu kvůli mně někoho opustila.
"Ne," pokračuje. "Nikdo takový nebyl."
Bezděky vydechnu úlevou.
"Nestrachuj se," řekne povzbudivě. "Přišla jsem na to, že Sidus a Strážce pojí stejné pouto jako …nemůžu si pomoct… otisknutí vlkodlaka ve Stmívání. Nedokážeme tomu odolat. A právě to vás nejvíc ohrožuje. City. Ale hlavně, i kdybych někoho měla, nikdy k němu, nebudu cítit to, co k tobě."
Přitulím se k ní blíž a čelem se opřu o její krk. "Je ještě něco, co bych o vás měla vědět?"
"Nikdy nevěř tomu, co ke komukoliv z nás cítíš. Dokážeme ovlivňovat vaši mysl a láká vás to k nám."
"Můžu věřit tomu, co cítím k tobě?" ujišťuji se.
"Já nevím," připustí po chvíli. "Ale slibuju ti, že to, co ke mně cítíš, nebo si myslíš, že cítíš, nezneužiju."
Po tomhle slibu už si víc nepamatuji. Myslím, že jsem musela usnout. Určitě. Bylo těžké v její náruči zůstat vzhůru.
*****
Cítím, jak v mé náruči pomalu usíná, ale zároveň je tu něco dalšího. Nedokážu přesně určit, co to je. Spíš pocit, než cokoliv jiného. Něco není správně. Nejsme tady v bezpečí.
Najednou postřehnu uvnitř sebe povědomé pohnutí. Smrt jednoho z nás. Je blízko. Jsou blízko. Cítím je. Přitisknu Charlotte k sobě. Vím, kdo se blíží. Dveře pokoje se rozletí a dovnitř vejde Elliot a hned za ním je on.
"Ahoj, Lex," pozdraví mě ironicky.
Pak se otočí na svého společníka. "Pozdrav přeci matku, Matty!"
Mladík udělá několik kroků ke mně do měsíčního světla. Je starší, než když jsme se před padesáti lety loučili. Vypadá teď starší než já. Je už dospělý. Elliot mě donutil ho opustit a on mě teď jistě nenávidí.
"Ahoj, mami," procedí skrz zuby.
Vstávám, snažím se neprobudit Charlotte a daří se mi to. Pokládám její hlavu zpět na polštář a blížím se k Mattovi. Vypadá překvapeně, ale vzápětí jeho rysy ztvrdnou a on mě chytne pod krkem.
"Proč jsi mě opustila? Kvůli ní?" zeptá se a pohledem sklouzne ke spící Lotte.
"Tak to není, Matty," zavrtím hlavou. "Tehdy jsem o ní nevěděla. Bylo pro tebe prostě lepší, když jsi zůstal s Elliotem."
"Potřeboval jsem tě," vykřikl. "Potřeboval!"
"Ne, nepotřeboval," namítnu. "Pokud matka není schopná ochránit své dítě, přechází odpovědnost na jejího vychovatele a tím byl Elliot."
"Přestaň si vymýšlet, Lex. Matt ví, že jsi nesnášela jeho otce. Mého dobrého přítele," skočí do našeho rozhovoru Elliot.
"Na to jsem měla právo," odseknu a ruka kolem mého krku se ještě víc semkne. "Donutil jsi mě."
Teď Matt zaváhal. Jeho stisk povolil.
"Nikdo tě nenutil s ním žít," pousměje se Elliot. "Upír nedokáže milovat někoho svého druhu, pokud není jeho krve. To přece víš. Nikdo od tebe nečekal, že byste byli šťastní až do smrti. Jediné, co bylo vaším úkolem, byl Matt."
Mattovo sevření opět zesílilo a já jsem pomalu přestávala dýchat.
"Upír má právo si partnera vybrat. Tys mi to právo vzal, Elliote."
"Jako tvůj otec…"
"Nejsi můj otec od chvíle, kdy jsi zabil Emily!" vyjedu na něj.
"Kdo je Emily?" otočí se k Elliotovi Matt.
Pousměju se. Ovšem, že to neví. Proč by mu to říkal?
"Tvoje sestra, Matty," vyhrknu dřív, než stačí Elliot jakkoliv zasáhnout. "Tvůj dědeček ji zabil dřív, než ses narodil. Když zjistil, že čekám dvojčata, zabil moje prvorozené."
"Proč?" zeptá se Matt a konečně mě pustí. Otočí se k Elliotovi. "Proč bys ji zabijel?"
Elliot na chvíli ztratí svou kontrolu a těkne pohledem mezi mnou a Mattem.
"Tvrdil jsi mi, že nic není víc, než rodina a že máma nás zradila, a proto ji musíme získat. Ale jestli je rodina nejvíc, tak proč jsi zabil svou vlastní krev?" pokračuje Matty šokovaně.
"Stačilo, Matthew!" utne ho třetí hlas.
Po zádech mi přeběhne mráz. Vím, kdo to je. Poznala bych ji kdykoliv. Nechápu, proč se vracela. Proč je tady?
"Smím vejít?" zeptá se mě.
"Samozřejmě," vydechnu šokovaně.
"Proč zasahuješ?" vyjede na příchozí Elliot. "Nic ti do nové Sidus není!"
"Mýlíš se," štěkne na Elliota. "A takhle se mnou nemluv, Elliote. Už nikdy. To já ji vybrala."
"Cože?" vyhrkneme já i Elliot.
Matt neví, kdo je. Stala se Mocnou dlouho předtím, než se narodil. Ale je to žena, která mě vychovala, když její syn zklamal. Je to moje babička. Poslední Mocný, který posílil řady před více než tři sta lety.
"Ráda tě vidím, má drahá," usměje se na mě. "Vůbec ses nezměnila."
"Ani ty ne," špitnu a vrátím jí úsměv.
Přikročí ke mně. Neovládnu se a obejmu ji. Za normálních okolností by to bylo nepřípustné, ale pro tentokrát to přehlíží a objetí mi vrací. Po chvíli ho však přeruší a přistoupí k posteli, kde spí Charlotte.
"Je krásná," konstatuje. Svou slabost mám po ní. "Bude jí škoda."
"To sis měla uvědomit, než jsi ji vybrala," neodpustím si. Elliot s Mattem jen tiše přihlížejí tomu všemu.
Čekala jsem peskování za nevhodný tón, ale nedostane se mi ho. Babička znovu pohlédne na Lotte a povzdechne si.
"Vraťte se domů!" otočí se k Mattovi a Elliotovi. "Hon začne až za dva dny."
"Cože? Ale takhle to nikdy nebylo!"
"Ovšem, že ne, Elliote. Ale to není jediná věc, která je tentokrát jinak. Taky už tři sta let nebyla Sidus vybrána a nyní je její Strážce žena. Všechno je tentokrát jinak. Nic na tom, že odmlouváš matce, ale Mocného bys poslouchat měl."
Elliot se tváří jako kdyby ho polili horkou vodou. Nadechne se a skrz zuby procedí:
"Jistě, má paní."
"Elliote," osloví ještě svého syna ve dveřích, "střes se toho, abys je začal pronásledovat dříve, než za dva dny o půlnoci. Hon na Sidus má nyní pravidla, jejichž porušení se trestá smrtí."
Elliotovi uniklo nasupené vydechnutí těsně předtím, než vyšel z našeho pokoje.
"Proč se pravidla změnila?" nechápu.
Babička mi věnuje prostý pohled. Chvíli počká, než začne vysvětlovat. Chce si být jistá, že nikdo neposlouchá.
"Proč si myslíš, že se žádná Sidus neukázala už tři sta let?"
"Protože jsme si ji nezasloužili," odpovím jistě.
"Ano, a upíři si ji stále nezaslouží," přikývne.
"A proč Lotte?"
"Protože se něco změnilo. Mocní jsou tentokrát na straně Sidus. Chtějí změnit dějiny."
"Jak?" nechápu.
"Chtějí, aby poprvé Sidus přežila," odpoví.
"A jak to asi mám udělat? Jdou po ní všichni upíři světa," vyhrknu.
Lotte se v posteli zavrtí, ale spí klidně dál. Obě na chvíli ztichneme a vyčkáme, než opět tvrdě usne.
"Musíš najít sídlo Mocných," vysvětlí. "Pokud se k nám dostaneš dříve, než ji zabijí, bude Charlotte volná."
"To se mi nemůže povést, babi," odvětím a posadím se na postel.
Na chvíli jsem zadoufala, že máme naději, ale teď už jsem zpátky na zemi.
"Může, Lexi, musíš věřit sama sobě," špitne.
"A když ne?" zeptám se.
"Pak Charlotte zemře."
Poslední slovo už jsem téměř neslyšela, ale význam byl jasný. Vzhlédla jsem. Po babičce jako by se slehla zem. Zmizela tak rychle, jako se objevila a najednou se zdálo, že tu ani nikdy nebyla. Sedím bez hlesu na posteli, za mnou Lotte lehce oddychuje a myšlenky mi neúprosně uhánějí hlavou. Cítím nepochopitelně dobrý pocit, že máme nějakou naději, ale nemyslím si, že by byl ten pocit na místě. Nemůžeme uniknout celému pokolení upírů.
Ohlédnu se k ní. Je tak krásná, když spí. Bezbranná. Křehká. Nevinná. Nemůžu jim jí vydat bez boje. Nesmím. Nezaslouží si to. Budu o ni bojovat a dostanu ji k Mocným. Ona prostě musí žít!

Dcera noci, část druhá

15. října 2018 v 0:26 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
"Ahoj, Lex," usměje se na mě Elliot.
"Co tu chceš?" osopím se na něj.
"To přece oba dobře víme, no ne?"
"Tak na to zapomeň," odvětím a chladně na něj pohlédnu.
Elliot se pousměje a pokusí se mi položit ruku na rameno. Uhnu. "No tak, Lex, nech mě ji zabít a až budu Mocný, všechno ti vynahradím."
"Nestojím o to. Ona patří mně!"
"Snad se nechceš pokusit ji zachránit?" rozesměje se Elliot. "To se ti nepodaří."
"Když nic jiného, ty se jí nedotkneš!" řeknu jistě. "Nikdy nebudeš Mocný, i kdybych kvůli tomu měla umřít! Slyšíš?! A teď vypadni."
Elliotův výraz se změnil ve zlostný. "Jsi jenom malá nevycválaná holka. Nikdy nedokážeš Sidus ochránit. Dostanu ji a ty půjdeš k čertu s ní!"
S těmi slovy odkráčel pryč ze školy. Až se spolu uvidíme příště, nebude to ani z desetiny tak přátelské jako to bylo teď. V tu chvíli nebudeme rodina, ale lovec, oběť a já. Minimálně jeden z nás zemře.
Vracím se do třídy a postřehnu Lottin nechápavý pohled.
"Kdo to byl?" zeptá se mě.
"Můj otec," odpovím. "Ještě dnes musíme zmizet."
"Jak to myslíš?" nechápe.
"Když tu zůstaneš, budeme jen čekat, až přijdou," odvětím.
*****
Nechápu to. Vždyť mi o tom řekla teprve včera. Jak to, že už o mně vědí? To nejde. Měla jsem strašně málo času. Co když už nikdy neuvidím nikoho z kamarádů, nebo rodiče. Jaye. Jak jsme mohly tak rychle odjet a ani se s nimi nerozloučit.
"Alex…"
"Já vím, Lotte," skočí mi do řeči. "Ale čím míň budou vědět, tím lépe pro ně. Věř mi."
Věřím. Vím, že věřím. Jen nevím proč.
"Kam chceš jet?" zeptám se opatrně.
"Do nějakého místa, které nebude s žádnou z nás spojené," odpoví.
"Žádné takové mě nenapadá," přiznám po chvíli.
Přikývne a zatočí na nájezd na dálnici. "Přesně o to jde. Ani mě ne, takže prostě pojedeme po těch nejhorších silnicích a zůstaneme tam, kde se nám nebude líbit."
"Proč?" nechápu.
"Protože upíři se obklopují luxusem," odvětí.
"Aha, takže si vyměnila svojí Ducatti za tuhle pixlu, abychom splynuly s chudými lidmi?" neubránila jsem se.
"V podstatě," přikývne a poprvé na její tváři vidím náznak úsměvu. "Mám v plánu se k Marcy vrátit."
"Pojmenovalas svou motorku Marcy?!" vyjeknu a začnu se hlasitě smát.
Překvapeně na mě pohlédne a zvedne obočí. "Co je na tom špatného?!"
"Já nevím, prostě mi to přijde infantilní. Neměla bys být strašlivě vyspělá a moudrá?"
Nedokážu svůj záchvat smíchu zastavit. Najednou si však uvědomuju, že se nesměju Marcy, ale brečím kvůli tomu, co jsem se o sobě dozvěděla. Nechci umřít. Nikdy jsem nechtěla. Mám hezký život. Časem bych si našla kluka, vdala se a měla děti, jenže to se nemůže stát. Teď už ne.
Nevnímám, co se kolem mě děje, dokud mě něčí ruce neobejmou. Musí to být Alex, ale je to tak zvláštní. Cítím se, jako by mě objal
Jay, ale zároveň jinak. Lépe. Najednou se mi už nechce plakat, jen chci zůstat s ní. Jenže když mě pustí, rychle si uvědomuju, co se stalo. A stát se nemělo.
*****
Dojely jsme asi v půl osmé do motelu nedaleko dálnice. Mám přibližnou představu, kde jsme, ale nechci se ujišťovat, abychom nebyly podezřelé. Nechci ji zbytečně ohrožovat. Za motelem je les a za ním vesnice. Musím na lov. Nebudu Lotte nic vysvětlovat, nepomohlo by jí to, počkám prostě, až usne. Trvalo to déle, než jsem čekala. Chtěla se ptát, ale já jí nechtěla odpovídat. Ještě je čas. Určitě.
Asi ve dvě ráno jsem vyrazila do vesnice. Nebylo těžké najít kořist. Dva rybáři seděli nad vodou a lovili v pochybném rybníce. Nezabila jsem je. Už dlouho jsem nikoho nezabila. Nějak mi to už ani nepřináší to potěšení, co kdysi. Až se probudí, bude je bolet hlava, budou mít žízeň a nebudou si nic pamatovat. Což je naše pro lidi nejstrašlivější schopnost. Nemusíme zabíjet a skrývat se, jednoduše donutíme oběť zapomenout.
Mířím zpět do motelu. Není jednoduché nepřemýšlet o tom, co se stalo v autě. Přirozená chemie mezi námi je příliš silná, ale já jí nesmím podlehnout. Když se jako Strážce zamiluju do Sidus, je to pro nás obě rozsudek smrti. Několik Strážců to tak dokonce vyřešilo, zabili Sidus vlastní rukou, aby se nestala nástrojem moci. Nechápu to. To bych nedokázala. Nemohla bych jí ublížit. Musím ji ochránit. Přežije. Musí! Možná bude první Sidus, která přežila výběr, ale prostě přežije.
Když vejdu do pokoje a lehnu si do postele vedle Charlotte, probudí se.
"Byla jsi lovit, že ano?" odhadne správně.
Nevím proč, ale přikývnu. Ve světle měsíce, které mě neohrožuje, to musí vidět. Já však vstanu dříve, než stihne jakkoliv reagovat a zatáhnu závěsy. Pravděpodobně ráno vyrazíme před svítáním, ale nemá cenu riskovat.
"Zabilas ho?" zeptá se.
"Koho?" dělám jako bych nechápala.
"Toho, koho jsi ulovila," špitne.
Pohlédnu na ní. Nebojí se mě, ale její hlas se chvěje. "Ne, nezabila."
Oddychla si. "Díkybohu."
"Proč?" nechápu.
"Nechci, abys zabíjela. Když si uvědomím, jak lehké je pro tebe zabít člověka, dojde mi, že mám štěstí, že ještě žiju."
"Měla bys spát," odvětím a přetočím se na bok. Takhle nesmí uvažovat.
Snažím se usnout. Nespíme v pravém slova smyslu, ale po lovu musíme zůstat v klidu, aby se nám čerstvá krev dostala do oběhu.
"Alex, nechceš mi říct…"
"Ne," odseknu. "To opravdu nechci. Jdi spát!"
*****
"Proč jsi na mě tak zlá?" zeptám se.
Povzdychne si a otočí se ke mně. "Jsem prostě taková."
"Ne, nejsi," zavrtím hlavou.
"Jak to můžeš vědět?" odvětí.
"Objala jsi mě, abys mě utěšila, to bys neudělala, kdybys byla prostě taková," vysvětlím.
"Nic o mně nevíš, Lotte," řekne.
"Vím, že mi nikdo tak hezky neříká," špitnu. "Vím, že mě nikdo nikdy tak nepřitahoval jako ty. Nikdy se mi nikdo nezdál tak krásný jako ty. Přestože jsi holka, cítím k tobě něco, co jsem nikdy předtím nepoznala."
Nevím, proč jí to všechno říkám. Možná to tak opravdu cítím. Já nevím, ale to rozhodně není důvod, abych jí to všechno vybalila.
"Lotte, mlč, prosím," řekne. "Jsi ovlivněná a nemyslíš to, co říkáš, vážně."
"Jak to můžeš říct?" vyjedu.
Nakloní se ke mně a políbí mě. Celým tělem mi proběhne zvláštní chvění. Nejsem nepolíbená, ale stále jsem panna. Když mě teď políbila, zatoužila jsem po ní mnohem víc, než jsem kdy chtěla kluka.
"Cítíš něco?" zeptá se
"Ne," zalžu nepochopitelně.
"Tak vidíš," odvětí a otáčí se zpět na bok.
Sakra! Tohle se nemělo stát! Proč to udělala? Mohla jsem si alespoň něco nalhávat, ale teď už je mi to příliš jasné. Jak mi to mohla udělat? Jak mě mohla donutit se do ní zamilovat?!
*****
Co jsem si myslela? Tohle jsem neudělala. Je to jako by mě něco ovládlo. Nebyla jsem to já. Nechci ji líbat, hladit, utěšovat, chránit, objímat…. SAKRA! Nechci ji milovat. Nesmím, ne, že nechci… Prostě nesmím!
Chce se mi vstát a odejít, ale tím bych dokázala, že na mě polibek měl účinek a to nesmím. Nesmím nijak ukázat, že k ní začínám něco cítit. Zmátlo by jí to.
Ani nevím, jak se mi podařilo usnout. Ale poprvé za nějakých osmdesát let jsem opět snila. O ní. Nešlo to jinak, můj mozek se nedokázal z toho polibku vzpamatovat a čerstvá krev to jen umocnila. Vždycky jsme po přijetí lidské krve náchylnější na lidské city. Cítíme tak výčitky svědomí a soucit, když někoho zabijeme. Jsou upíři, kteří to dokážou ignorovat, ale hodná část našinců kvůli tomu nezabijí.
Byl to zcela jednoduchý sen. Seděly jsme s Lotte na skále, vysoko nad vším a hleděly společně do údolí. Poznala jsem, že jsem Mocná, protože mi Slunce neubližuje a má kůže není tak bledá. Vypadám jako člověk. Lotte se o mě opírá a pomalu dýchá. Rychle pochopím, že spí a usmívám se. Líbám ji do vlasů. Otáčí se a tiskne mi své rty na krk.
Kůže mě po jejím polibku začíná pálit. Nejprve je to příjemné, ale po chvíli se mění příjemný pocit v bolest. Bolest se stupňuje a já se probouzím a sunu se z lůžka dolů. Úzkou mezerou mezi závěsy proniká do pokoje proužek slunečního světla, který dopadá přímo na postel, kde jsem doposud spala.
Lotte dál spí. Nekřičela jsem, takže nebylo nic, co by jí vzbudilo a já jí budit nechci. Obléknu si staré, zatím neprodřené, džíny, bílé tričko s dlouhým rukávem, kšiltovku Chicago Cubs, šátek přes nos a ústa a motorkářské rukavice. Slunce se ke mně prostě už dneska nesmí dostat. K mé velké nelibosti je dnes opravdu slunný den.
Rychle naložím všechny naše věci a nechám na stolku peníze pro uklízečku a za pokoj. Je to tady prý zvykem a mně to docela vyhovuje, protože se vyhnu kritickým pohledům a úšklebkům. Nemělo by mi to tolik vadit, ale poslední dobou si nemůžu pomoct. Začíná mi záležet na tom, co si o mně LIDÉ myslí a to nevěstí nic dobrého.
Teprve teď si uvědomuji, že sleduji, jak Lotte spí a zdá se mi to roztomilé. Trhnu hlavou a přejedu si dlaní pravé ruky po obličeji. Musím si po lovu vždycky dávat pozor, nesmím se dostat tak daleko jako včera. Už nikdy. Udělám několik kroků k posteli. Nepokusím se jí ani vzbudit. Zvednu ji. Je lehká jako pírko a stejně tak křehká. Nebyl by pro mě nejmenší problém jí přelomit vejpůl.
Její blízkost na mě působí jako jed. Chci ji znovu políbit. Zatracená lidská krev! Nevědomky ji k sobě přitisknu těsněji. Pořád se nebudí. Asi toho minulou noc moc nenaspala. Být jí, taky bych nespala. Cítím pravidelný tlukot jejího srdce. Uklidňuje mě. Pokládám jí na zadní sedačku náklaďáku a sedám si dopředu.
Díky dvojitým sklům na mě sice dopadá sluneční světlo, ale neublíží mi. Žiju v tomto světě už dost dlouho na to, abych byla připravená na vše. I když není tohle auto zrovna výplodem nejnovější techniky, má všechno, co budeme potřebovat, abychom vydržely co nejdéle.
Nastartuju a vyjedu po nájezdu zpět na dálnici. Nevím, kam míříme. Snažím se nesledovat návěsti a jet prostě, kam mě srdce táhne, asi po dvou hodinách jízdy se Charlotte probouzí a přesedá si ke mně dopředu.
*****
Když jsem se probudila, ležela jsem na zadním sedadle náklaďáku a mířili jsme kamsi. Vzhledem k tomu, že mi Alex řekla, že lepší je nevědět kam jedeme, nesledovala jsem to. Alex nezastavila, když zjistila, že jsem vzhůru, jen mi naznačila ať si přesednu dopředu, jestli chci. Náklaďák má široké sedačky a prostor mezi nimi byl obrovský, ale stejně mě něco táhlo k tomu, abych se o Alex opřela a prodloužila ten dotyk tím, že se nebudu moct dostat na své místo.
Teď zpětně si uvědomuju, jak absurdní ta situace byla. Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla na holky. Ale najednou mi to nepřijde tak zvláštní. Spíš přirozené. Jsem proto divná? Kdybych o tom řekla ve škole, odsoudili by mě. Ale mně na tom nezáleží. Lidi ze školy už možná nikdy neuvidím, takže proč se kvůli tomu trápit.
"Alex?" oslovím ji.
"Hm?" zareaguje po chvíli.
"To, co se mezi námi stalo včera," pokračuji nejistě.
"Ano?" pobídne mě, když se nemůžu odhodlat k reakci.
"Řešily jsme mě, ale co cítíš ty?" vypadne ze mě nakonec.
Alex si povzdechne. "Co si myslíš, že ti řeknu?" Pohlédne mi do očí, v jejím výrazu nevidím ani špetku citu.
"Nic k tobě necítím, mám povinnost, kterou musím splnit. Pokud to neudělám a přežiju, upadnu navěky v nemilost a to je horší než smrt."
Její slova mě zasáhla víc, než jsem si byla ochotna připustit. Z nějakého důvodu jsem však nebyla smutná, ale naštvaná.
"Musíš pořád dokola omílat, že jsem tvoje povinnost?! Už mě to unavuje. Jsi sobecká mrcha, která se neohlíží na druhý. Jak můžeš být tak bezohledná?! Unesla jsi mě z domu, vytrhla ode všeho a všech, co jsem znala a teď mi tu řekneš něco takového. Řekla bych ti, abys mě nechala a šla svou cestou, ale to ty neuděláš, protože máš svou povinnost."
Poslouchala mě, ale bylo to, jako by neslyšela.
"Na smyslu pro povinnost není vůbec nic špatného," odvětí chladně. "A zapomínáš na jednu věc, nejsem člověk, takže ve mně nevyvoláš výčitky svědomí tím, že mě nazveš sobeckou. Je mi fuk, co si o mě myslíš."
"Zastav!!" vyjedu.
"Ne!" odvětí.
"ALEX - HNED - MI - ZASTAV!!" křičím a za každým slovem udělám pauzu.
Nakonec přece jen staví u krajnice a já vyletím z auta jako čertík z krabičky. Utíkám do pole a nechystám se dlouho zastavit. Skončím uprostřed pole. Rudá vzteky a po tvářích mi tečou slzy. Otáčím se. Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale vidím Alex a nějakou ženu v hádce. Žena ukazuje na Alex pravou rukou a vykračuje směrem ke mně.
Alex se nehýbá. Ba ne, pohybuje se stejnoměrně se ženou, ale styl její chůze je nezvyklý. Něco je špatně. Vykročím zpět. Z očí se mi stále kutálí slzy, ale už je tolik nevnímám. Nevědomky zrychluju a za chvíli už jsem na doslech.
"Stůj, Strážkyně," křičí žena. "Nemám problém tě zabít."
"Ale máš," odvětí Alex. "Kdyby ne, už bych byla mrtvá a ona by byla tvá."
Co to sakra mele? Teprve teď s tou otázkou v mé mysli si všímám, že má žena v ruce zbraň.
"Alex!" vykřiknu.
Žena sebou trhne a ohlédne se na mě. Posměje se.
"Vida, vida, naše hvězdička dorazila. Děkuju, žes mi ušetřila cestu," vysměje se mi. "Pojď hezky ke mně."
"Lotte, chci, abys mě teď poslouchala," ozve se Alex. "Vlez si do auta!"
Nechápala jsem, proč bych to měla dělat. "Ale…"
"Prosím, poslechni mě."
Ona mě prosí? Vážně jsem slyšela dobře? Vykročím k autu.
"Ještě krok a zabiju ji," obrátí se ke mně žena. Šipku stále otočenou k Alex.
To mě přiměje zastavit a pohlédnout na Alex.
"Lotte, nastup si!" přikáže mi znovu Alex.
Žena váhá. Čeká, co udělám a já sama to nevím. Nevím, co mám dělat. Ale nakonec se rozhodnu poslechnout svou Strážkyni a sáhnu po klice od auta. V tu chvíli, žena obrátí zbraň ke mně. A během několika vteřin se semele několik věcí. Alex skočí po ženě, ta povolí tětivu a vzápětí padá k zemi.
Alex vstává a rychlými kroky se přemisťuje ke dveřím u řidiče. Nastupuje do auta a startuje. Než odjíždíme, všímám si kůlu zabodnutému v ženině srdci. Po chvíli vychází Slunce zpoza mraků a ženino tělo pomalu vzplane. Dochází mi, že Alex není upír jako Cullenovi. Slunce ji nedělá krásnější, zabijí ji.
Hrozně riskovala tím, že mě šla chránit. Bylo by pro ni jednodušší nechat mě té ženě na pospas, ale to neudělala. Bránila mě, i když věděla, že každou chvíli může vyjít Slunce a proměnit ji v popel.
*****
Ta pitomá husa!! Co si sakra myslela? Šla se prostě proběhnout. Zatracená upírka! Měla jsem to tušit, neměla jsem zastavovat. Jsem tak pitomá! Kdyby to byl Elliot, nebo někdo jemu podobný, byly bychom mrtvé.
Střela v levé paži mě nepředstavitelně řeže. Ta mrcha si vyrobila celodřevěné šipky do jednoruční kuše. Průraznost žádná sláva. Na dálku by tím nezabila ani mouchu, ale z metru se mi šipka pěkně zakousla do ruky. Stihla jsem ji rychle zlomit a zahodit, ale musím jít dnes znovu na lov. Cítím, jak mi pod rukávem stéká krev rybářů. Moje tělo na ní konečně začalo reagovat a k čemu to teď je? Ztratila jsem minimálně třetinu krve, kterou jsem včera tak těžce získala.
Musím si to zákeřné dřívko, co nejrychleji vyndat, jinak mi poškodí svaly a budu se léčit třikrát tak dlouho. Teď ale nemůžeme stavit. Ne tak blízko mrtvoly. Mrtvý upír je jako mrtvá vosa. Pokud v naší blízkosti zemře jeden z nás, cítíme to. Proto jsem tak rychle věděla, že je ta žena mrtvá. To je jediná věc, na kterou jsme opravdu citlivý. Smrt v našich řadách.
Jedeme v tichosti. Doufám, že Lotte přemýšlí o tom, co udělala za blbost a že jí to přinutí už nic podobného znovu neudělat. Po třech hodinách jízdy nám začíná Slunce pálit do očí, což mi není právě nejpříjemnější. Zastavujeme u dalšího pochybného motelu. Nasazuji si kšiltovku a vylézám z auta.
Lotte zůstává sedět. Nevšímám si jí. Zamířím do recepce a zapíšu se do knihy. Zaplatím zálohu a převezmu klíče. Pak se podívám po správných dveřích. Když je najdu, přikročím ke dveřím u auta na straně, kde sedí Lotte a otevřu je.
"Je příliš troufalé chtít po tobě, abys vystoupila a co možná nenuceněji vešla do pokoje?"
"Ne," zavrtí hlavou.
"Tak pojď," pobídnu ji.
Vystoupí a já vyndám z nákladního prostoru bedýnku s jídlem. Pak odemknu a společně vejdeme do pokoje. Pokládám bednu na stůl a pobídnu Lotte, aby se najedla. Neposlouchá mě. Pokrčím rameny a zapadnu do koupelny.
Vytahuji z kapsy kleště, které jsem v nestřežené chvíli vyndala z náklaďáku. Beru je do druhé ruky a zabořím hlavu kleští do otevřené rány po střele. Chvíli trvá, než se mi podaří zachytit konec dřevěného hrotu. Nakonec se mi ho ale podaří vytáhnout. V tu chvíli prolomím hráze odstavující bolest a celou paží mi začne trhat svalový třes. Postupně svědění přechází v bolest a já se do ní ponořuji.
Musím rychle sehnat čerstvou krev. Vylezu z koupelny a pohlédnu na Lotte. Pořád stojí na tom samém místě a hledí na mě.
"Je mi to líto, Alex," špitne.
"Nepřispěla jsem, k tomu, aby se to nestalo," zavrtím hlavou a přesunu se ke dveřím. "A omlouvám se za to, co jsem ti řekla."
S těmi slovy odcházím. Neptá se, kam jdu. Neptá se, co tam budu dělat. A neptá se mě proč.
*****
Teď, když tu Alex není, mám spoustu prostoru přemýšlet. Ne, že bych do teď nepřemýšlela, přece jenom tři hodiny jízdy také dávají jistý prostor, ale nějak jsem se prostě nedokázala odtrhnout od Alex. Ona si mě nevšímala, možná ani nepostřehla, že ji sleduju. Ne, určitě o tom věděla.
Všimla jsem si, že je postřelená, ale nic jsem s tím neudělala. Překvapilo mě to. Čekala jsem, že jsou nezranitelní. Stejně jako Cullenovi, ale je to jinak a to je právě to, co mě překvapilo. Musím zjistit, jak to s ní vlastně je.
Ležím téměř hodinu, než se Alex vrátí a lehne si vedle mě. Je blízko. Je to pro mě příliš lákavé, a proto se otáčím k ní a pohlédnu na ni. Má zavřené oči a mělce dýchá. Něco není správně.
"Co se stalo, Alex?" zeptám se s obavami.
Nereaguje. Po chvíli se ode mě odvrací. Možná je naštvaná za to, co jsem provedla. Musím to vědět jistě.
"Alex? Zlobíš se?"
"Ne," odvětí.
Má zvláštní hlas. Nikdy jsem nic podobného od ní neslyšela. Sotva to špitla a znělo to smutně. Neodsekla mi jako obvykle.
"Tak co se děje?" nechápu. Pak mi něco došlo. Byla přece na lovu. "Stalo se něco na lovu?"
Otáčí se a v očích se jí zračí smutek. Hluboký smutek a lítost.
"Zabila jsem ho," odpoví.
Jsem šokovaná, ale tak nějak jsem to čekala.
"Ztratila jsem víc krve, než jsem myslela a zranění dřevem se špatně léčí. Nedokázala jsem přestat a pak už jeho srdce netepalo."
Je z toho vážně zničená. Těžko snáší, že zabila člověka. Má svědomí a srdce, není tak chladná, jak se tváří. Najednou mi bylo jedno, že zabila nějakého neznámého, hlavně, že ona je v pořádku. Vím, že bych jako člověk neměla takhle uvažovat, ale nemůžu si pomoc. Přisunu se k ní a po krátkém zaváhání ji obejmu.
Čekám, že mě odstrčí, ale neudělá to. Naopak, přitáhne si mě blíž a zaboří mi hlavu do vlasů. Ještě před chvílí bych nevěřila, že je něco takového možné. Užívám si to. Je to něco naprosto nového. Něco neopakovatelného. Pro tuto chvíli je Alex moje a já se jí nehodlám vzdát.
Zvedám hlavu. Snažím se najít cestičku k jejím ústům a daří se mi to. Líbáme se však jen chvíli, protože se něco stane a Alex mě odstrčí.
"Tohle nesmíme," zavrtí hlavou.
"Proč ne?" vyjeknu.
"Jsi v mnohem větším nebezpečí, když přestanu na tvou ochranu koukat objektivně. Budu jednat podle pocitů. Budu impulsivní a přestanu přemýšlet. Všichni Sidovští Strážci se do svých svěřenek zamilovali a zklamali. Nechci, abys skončila stejně. Chci tě zachránit," vysvětlí.
"Kvůli mně nebo sobě?" vyprsknu.
Nevěřícně se na mě podívá. "Kvůli nám oběma."
"Samozřejmě, že kvůli tobě, hlupáčku," špitne. Myslím, že doufala, že to neuslyším.
Jenže jsem slyšela dost dobře a donutilo mě to k pousmání. Touhle větou mi totiž přiznala své city. Nebo ne? Ale ano. V závislosti na předchozích větách se tou poslední přiznala. Teď už vůči mně stejně nebude jednat objektivně.

Dcera noci, část první

13. října 2018 v 0:05 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
Zdá se to jako včera, co mě Elliot poslal poprvé do školy. Tehdy se mi to zdálo absurdní, abych jako představitel nočního tvora navštěvovala tu pochybnou lidskou instituci. Dneska už mi to však tak absurdní nepřijde. Lidé jsou v něčem směšní, ale přestože se nám nemůžou nikdy rovnat, je na nich něco přitažlivého.
Museli jsme pochopit jejich chování. Smysl a důvody jejich rozhodování. Bylo nutné, abychom se po dlouhých letech samoty opět zapojili do jejich kolektivu. Abychom se začlenili zpět tam, odkud jsme kdysi utekli. Nebo to možná platí jenom pro mě.
Snažím se opět si zvyknout, že nejsou jen zdrojem potravy, ale je to děsivé sebezapření. Zvlášť od té doby, co sem začala chodit ona. Proč zrovna já jsem jí musela najít. Nebyl tu nikdo jiný? Musela jsem nechat odjet své druhy a zůstat, jen abych ji hlídala. Je to má povinnost, než přijde její čas.
Sidus. Bájný poklad, který skrývá, jí kdysi dal jméno. Je pro nás jako je pro Fae jelen. Ano, není nic, k čemu by jí bylo možné lépe přirovnat, než k jelenovi ze seriálu Lost girl. Prostředek k získání moci. Bude lovena, jednou, a ulovena, aby jeden z nás mohl stanout po boku Mocných. Upírů, kteří mohou neomezeně žít.
Já byla určena k její ochraně. A je pouze na mně, jak dlouho bude ještě žít. Jak dlouho jí můžu ještě chránit, než někdo přijde na její existenci? Je očekávána již tři století. Popravdě, Sidus se objevuje častěji, jenže buď ty předchozí nikdo neobjevil, nebo jsme jich nebyli hodni. Takže, jak dlouho se mi může dařit skrývat její existenci před bandou chtivých upírů? Pár let? Ani náhodou. Několik měsíců? To bych měla štěstí. Pár týdnů. Možná. A i to je s velkým otazníkem.
Už jsem čekala dost dlouho. Možná jsem jí kvůli svému váhání vzala několik dní života. Musím se s ní konečně seznámit. Promluvit si. Na to, aby vstřebala vše, má sakra málo času.
*****
Nechápu to. Maminka mě varovala před divnými lidmi, ale divnějšího člověka než je ona jsem snad ještě neviděla. Nikdy jsem ji fakticky nepřistihla, že by mě pozorovala, ale prostě cítím na zádech její oči. Nevím jak, ale prostě vím, že to zkrátka musí být ona, kdo mi svým pohledem vypaluje mezi lopatky dvě dírky.
Teď mě tak napadá, že vlastně vůbec nevím jaké oči vlastně má, ale… Je mi to jedno! Nezajímá mě to! Tmavé oblečení, kšiltovka do čela a sluneční brýle. Ta holka mě prostě děsí.
"Klid, Charlie, jsi moc paranoidní," odbije mě Sarah. "Ještě jsem neviděla, že by na tebe koukala jinak než na ostatní."
"Takže jsi ji viděla, jak na mě kouká?"
"Ne," povzdechne si a zavrtí hlavou. "Na nikoho nekouká. Všichni jsou jí volný. Kdyby byla kluk, byla by asi nejžádanější na škole."
Poslední věta bylo spíš hlasité přemýšlení. A nepatřila mně. Bylo to konstatování.
"Ale je to holka, Sarah," odseknu.
Hodím učebnice do skříňky a vytáhnu kabelku. Naštvalo mě to. Ale proč? Nemělo by mě štvát prohlášení, že kdyby byla Alex kluk, byla by žádaná. I jako holka je přeci hezká. Nebo to vidím jenom já? … Co to se mnou zase je?!
Ze zamyšlení mě vytrhne náraz do někoho vysokého. "Moc se omlouvám," vyhrknu a zvednu oči.
"Jak se dnes dostaneš domů?" zeptá se mě Alex.
"Nevím," pípnu. "Asi…"
Zarazí mě a vrazí mi do náruče helmu. "Teď už víš." Nic nenamítám. Ne, že bych nechtěla, ale prostě nemůžu. Polívá mě pocit bezpečí, když jsem s ní. Věřím jí. Mířím s ní k motorce, aniž bych věděla, co mě k tomu vede. Když však nasedne a sundá si kšiltovku a brýle, něco ve mně se přece jen vzbouří. Narazí si helmu a vytáhne tmavé hledí. Pod něj si znovu nasadí brýle a za čelní sklo zastrčí čepici.
"Proč bych s tebou měla jet?" vyjedu.
"Sedej, Lotte!" sykne.
To mě donutí se dál neptat a opravdu za ní nasedám na motorku.
*****
"Alex?" vyhrkne Chatlottin otec hned, jak mě vidí. "Říkala jsi přece, že se budeš držet dál, dokud…. To ne!"
"Je mi líto, pane Salingere," odpovím.
Pan Salinger si povzdechl a poslal Charlotte do pokoje, pak mě pozval dál. Nebylo nutné cokoliv řešit. Informovala jsem je již dřív, že je jejich dcera zvláštní. Přijali to. Chvíli to trvalo, ale umím být docela přesvědčivá, když je to nutné. Charlotte má bratra, Jaye. A na toho z nepochopitelných důvodů mé kouzlo nepůsobí. Jenže neví nic o mně ani o osudu jeho sestry. Donutila jsem jejich rodiče pomlčet.
"Co se teď bude dít?" zeptá se mě paní Salingerová.
"Lotte bude chodit dál do školy, ale budeme opatrní. Jakmile se objeví nebezpečí, beru ji pryč."
"Jakou šanci má na přežití?" neodpustí si otázku starostlivý otec.
"To už jsme přece řešili," odbudu ho.
Oba rodiče svěsí hlavu. Najednou mě štve, že mi lidé přirostli tolik k srdci. "Budu se snažit, aby ta šance byla, co největší."
Zvednu se a zamířím ke schodům do patra, kde je Charlottin pokoj.
"Věříme ti, Alex," hlesne pan Salinger. "Věříme, že ji zachráníš."
Jo? chce se mi vyhrknout. Já tomu teda nevěřím. Sidus se nedá zachránit. A její ochránce je v podstatě odsouzený k smrti. Ale nemůžu jim to mít za zlé. Nedokážou mi nevěřit.
*****
Co má tohle všechno znamenat? Přijde si sem. Táta ji vítá jako starou známou. Jak to, že zná mého tátu? Jak to, že ví, kde bydlím? Jak to, že mi takhle zasahuje do života?
Někdo klepe na dveře a já povoluju příchozímu vstoupit. Je to ona.
"Vysvětlíš mi to?" uhodím na ni.
Je úplně v klidu. Vůbec nic s ní nedělá, že jsem naštvaná.
"Alex! Vysvětli mi, co se to tu děje!" vyjedu už rozpálená do ruda.
"Uklidni se," sjede mě chladně.
"Já se mám uklidnit? Nakráčíš si sem jako nějaká šéfka, vyděsíš mi rodiče, ani nevím pořádně čím a JÁ se mám uklidnit?!"
"Lotte!" sykne. "Vysvětlím ti to, ale uklidni se."
"Ale…"
V tu chvíli se ke mně vrhne a vycení zuby. Teprve teď si všímám jejích výrazných špičáků. Vyděšeně vyjeknu a couvnu zpátky. Co je sakra zač?
"Co si sakra za zrůdu?"
Uklidní se a stáhne se. "Někdo, kdo se pokusí ti zachránit krk. Budeš mě poslouchat, když ti slíbím, že ti neublížím?"
Co mi zbývá než přikývnout. Posadím se na postel a pohlédnu na ni.
"Jsi Sidus, Lotte," začne Alex. "Bájný poklad, po kterém každý z nás touží."
"Cože? Každý z vás? Co to znamená?"
"Každý obyčejný upír touží po tom stát se Mocným. A Sidus je k tomu jedinou cestou."
Upír? hrkne ve mně. "Mluvíš v hádankách. Jak k tomu můžu být cestou?"
"Tvá smrt," odpoví. "Ten kdo tě zabije, získá hodnost a privilegia Mocných."
Tak o tohle jde. Chce mě zabít. Vyskočím z postele a utíkám ke dveřím. Alex však byla rychlejší. Zatarasila mi dveře dřív, než jsem vůbec byla schopná udělat dva kroky.
"Neblázni, Lotte," řekne. "Já jsem jediný upír, který tě zabít nemůže."
"A to ti mám jako věřit?"
"Musíš, nebo zemřeš rychle," odvětí. "Sedni si! A podívej!"
Nedobrovolně si sedám zpět na postel, a když se Alex ujistí, že se znovu nepokusím utéct, vyhrne si rukáv na levé paži. Ukáže mi na předloktí tmavě šedé tetování. Je to hvězda s dvěma vlnovkami.
"To mě má přesvědčit?"
Alex si povzdechla a opět si skryla paži do rukávu. "Víš, co znamená sidus?"
"Čas," odpovím jistě. Chodila jsem v prváku chvíli na latinu.
Alex přikývne. Přisahala bych, že jsem zahlédla v jejím výrazu uznání. "Ale taky hvězda, nebo souhvězdí."
"To tetování zosobňuje významy toho slova," dodala.
Teď už jsem to chápala, ale stejně mi nedocházelo, jak přesně mě to její tetování před ní ochrání. Vždyť je to jen inkoust pod kůží. Pak mě napadlo, jestli neumí číst myšlenky jako Edward a rychle jsem vyčistila svoji mysl.
"Nejsem Edward Cullen, ale umím číst mezi řádky," řekne.
"Jak víš, na co myslím, když nejsi jako on?" vyjeknu.
Pousměje se. "Protože tě znám. Jsme přirození nepřátelé lidí. Víme, jak uvažujete. A ty jsi navíc do toho pošahaného Stmívání blázen. A Upířích deníků a podobných blbostí, které o nás lidé napsali."
"To znamená, že jsi je četla."
"Jo," přikývne bez zájmu. "Zaprvé mně zajímalo kolik je tam faktů a za druhé jsem potřebovala vědět, co od tebe můžu čekat."
Napadne mě další otázka, ale dřív než ji stačím vyřknout, Alex znovu promluví.
"Nesnáším lidskou zvědavost." Pohlédne na mě a zavrtí hlavou. "Je tam pár věcí, které se blíží, ale fakta to nejsou. Řeknu ti to jindy. Budeme mít dost času."
*****
Nebudeme, ale nesmím jí děsit. Pokud si vezme život sama, nebo její smrt nebude způsobena rukou upíra, zemřu s ní.
"Kvůli tomu tetování tě nesmím zabít. Byla jsem označena vyšší mocí a nevím, co by se mi stalo, kdybych to porušila. A zjišťovat to nechci."
"Takže mě nezabiješ jen kvůli sobě, jinak bych už byla mrtvá," zkusí.
"V podstatě ano," přikývnu.
"Jo," povzdychne si. "To chce každý slyšet."
Pokrčím rameny. Nemám jí na to, co říct. Prostě to tak je. Už jsem jí řekla všechno, co potřebovala vědět. Otočím se a položím ruku na kliku.
"Počkej, Alex!" zarazí mě Charlotte. "Mám spoustu otázek."
"Ne," zavrtím hlavou a otočím se. "Vstřebej to, co už víš, ale buď opatrná. Pokud příliš zabředneš do myšlenek, zblázníš se. Zítra ráno tě vyzvednu. Nikomu nevysvětluj, proč jsme spolu. Řezala by sis pod sebou větev."
S těmi slovy odcházím. Moc toho dneska nenaspí. Zajímalo by mě, proč právě já musím být Strážce. Je to nějaká pomsta? Dosud jsem o tom příliš nepřemýšlela, ale svou logiku by to mělo. Mocní vždy vědí, koho označí za Sidus a koho za Strážce. Spojení by mělo být tak silné, aby měl Strážce nějakou šanci Sidus zachránit.
Nikdy se to nikomu nepodařilo, a proto si nedělám naděje, že bych mohla uspět právě já. Ale tak nějak se mi tu husu chce zachránit. Je tak naivní, tak čitelná. Nejhorší na tom je, že Sidus je vždycky dívka kolem šestnácti. A Strážce je upír, což je jasné, ale jsou to výhradně muži. Možná v tom je moje šance. Možná to Lotte zachrání.
Každopádně se musím vyhnout osudu Sidovských Strážců. Nesmím se do Lotte zamilovat. Nesmím, protože to by byl pro nás obě rozsudek smrti. Nebráním se lásce vůči dívce. Popravdě, nevím, co ženy na mužích vidí. Ale Lotte je pro mě prostě tabu. Naprosto tabu!
*****
Bylo zvláštní, že si najednou Alex už nedává pozor na to, jestli jí vidím, jak mě pozoruje. Koukala na mě zcela nepokrytě a pořád pozorovala dveře a okna. Když se mě pak několik lidí ustavičně ptalo, proč mě přivezla a jestli s ní ještě nakonec něco nemám, řídila jsem se Alexinou radou a odvětila, že to teď nebudu řešit. Většinu to samozřejmě neuspokojilo, ale několik lidí mi dalo pokoj. Zbytek dal mezitím otázku k ledu na později. Tak nějak doufám, že k 'později' nikdy nedojde.
Proč já? Proč si ti 'Mocní' vybrali právě mě? Co jsem komu udělala? Snažila jsem se, si to nepřipouštět. Jednoduše, že si ze mě Alex dělá jen legraci. Jenže to z mně neznámého důvodu vůbec nešlo a já nevím proč. Možná je tak přesvědčivá, nebo jí spíš chci věřit. Nechci, aby to byla pravda, ale nějak prostě nemůžu Alex nevěřit. Něco na ní je. Něco, co mě nutí cítit se s ní jinak.
Nezamilovala jsem se do ní, to zas ne. Vážně. Ale možná je opravdu můj Strážce. Tak jak mě předtím děsila a otravovala, mě teď uklidňuje a překvapuje.
Zabředla jsem do myšlenek tak, až jsem téměř přehlédla, že Alex vstala a přechází ke mně. Nepatrně a téměř neslyšně ke mně pronese několik slov.
"Něco se děje. Dávej pozor," špitne a odchází ze třídy.
Překvapeně za ní hledím a všímám si podivné osoby za dveřmi. Někdo, koho Alex zná, ale já ho blíž poznat rozhodně nechci.

Ohlédnutí

12. října 2018 v 0:46 | Robin Slyther |  Kecy, blbosti, rýpání
Dnes je tomu tři týdny, co jsem byl naposledy v práci. A, jak prorokoval můj starší bratr, skutečně mi začíná chybět… Je pravdou, že jsem to tam z duše nenáviděl. Každý jednotlivý člověk s "funkcí" byl pro chod firmy zbytečný. Nikdo nedělal to, co měl, všichni se tvářili nesmírně důležitě a buzerovali, jak se jen dalo. OK. Smířil jsem se s tím, že tohle k modernímu pojetí čecháčkovského podnikání asi patří. Jedná se o rodinnou firmu, a když máte v rodině neschopy a anální alpinisty, tak to asi nemůže směřovat jinam než do mezního bodu.
Ale práce to vůbec nebyla špatná. Manuální práci mám rád a tahle nikdy nesklouzla ke stereotypu, což bylo skvělé. Přišel jsem na začátek směny, odešel na jejím konci, během ní si několikrát od srdce zanadával a s čistou hlavou mířil domů. Moji tupí kolegové mi vždy skýtali neomezený zdroj humoru, protože jsem si po čase uvědomil, že opravdu svoje boty nedělají schválně, ale jsou jen tak moc dutí, přestalo mě to štvát a začal jsem se tím upřímně bavit.
Jsem smířený s faktem, že mě dost možná vnímali stejně, či podobně, ale na rozdíl od nich jsem se jejich hovadinama nenechal vykolejit ani vytočit a jel jsem dál podle sebe. A to mi jako zadostiučinění bohatě stačí.
Taky třeba říct, že jsem tam potkal pár opravdu ryzích lidí, o které pravděpodobně časem přijdu, protože takový je život, ale když mi zůstane přátelství byť jen jednoho z nich, jsem šťastlivec.
Přestože jsem tu fabriku nesnášel a chodit tam každý den vyžadovalo neskutečnou porci sebezapření, alespoň jsem věděl, kam patřím. Byl jsem tam jeden z nejlepších (to bylo jednoduché, protože mezi slepými, jednooký králem), vždycky jsem věděl, co dělat a uměl jsem si poradit. Ale teď jsem v koncích. Jasně, možná je brzy to řešit, protože jsem pár dní po operaci a zanedlouho mě čeká další, takže mám minimálně tři měsíce rekonvalescence, než to bude aktuální téma. Jenže potom se chci živit tím, co jsem vystudoval a oni po mně budou chtít, abych aplikoval své vědomosti. Je to velký krok do neznáma. Zkusím ho tedy udělat, co nejistěji…

Nejsem tím, kým mám být...

3. října 2018 v 21:42 | Robin Slyther |  Kecy, blbosti, rýpání
Téměř pokaždé, když se podívám do zrcadla, mi dochází, že nejsem člověkem, kterým bych být chtěl. Je neskutečně těžké toho dosáhnout, a právě tak je to správně, protože důležité věci musí být náročné, jinak bychom si jich nevážili. Ale jsem člověkem, kterým být mám? Ne.
Podle měřítek mého okolí rozhodně ne. Nepochopte mě špatně. Lidé kolem mě nejsou zlý, měl jsem štěstí a jsem obklopen skvělými jedinci. Jenže ani u nich se nevyhnu větám typu: Měl bys být víc spontánní. Měl bys být opatrnější ve výběru. Měl bys být nohama na zemi. Měl bys být realista. Měl bys dávat pozor na věci, které říkáš. Měl bys být vnímavější. Měl by ses méně zajímat o tohle. Měl by ses více zajímat o tamto. Měl by ses chovat takhle. Měl bys dělat tohle. A po každé téhle věci následuje vždy "protože"… Jenže většinou je to "protože", které nikdy nikoho nemůže plně uspokojit ani přesvědčit.
Já nepopírám, že bych mohl být a dělat vše, co je výše zmíněno, ale proč? I když nejsem tím, kým být chci, tak si každopádně myslím, že jsem na dobré cestě, abych toho mohl dosáhnout. Ale o věcech, které mě budou definovat, si přece můžu a musím rozhodnout sám.
Dnešní svět je příliš hektický, splašený a neuspořádaný na to, abychom si nechali sebrat právo volby. Jsou věci, které nám musí být diktovány, abychom zůstali lidmi. Ale jakými lidmi budeme, je čistě na nás. Takže ano, nejsem tím, kým být mám, ale jsem na to zatraceně pyšný

Ernieho kočka

28. září 2018 v 21:58 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
Sedmiletého Ernieho probudil záblesk podivného růžového světla. Vylezl z postele a vyhlédl z okna. Když se jeho oči trochu probraly, všiml si, jak něco malinkatého vbíhá do jejich dokořán otevřené stodoly. Několikrát za sebou mrkl, aby se ujistil, zda se mu něco nezdálo, ale už v tu chvíli měl nakročeno ke dveřím do pokoje, aby se vydal na průzkum. Jenže pak si uvědomil, že by jejich vrzající schody mohly probudit rodiče a ti by mu buď neuvěřili a poslali ho spát, nebo by se otec vydal do stodoly s brokovnicí jako posledně. Chudák mýval... Ernie věřil, že by se s ním býval mohl skamarádit...
To nemohl riskovat, proto se vrátil k oknu, opatrně ho pootevřel a prosmýkl se na střechu. Znal dům dobře, přes střechu chodil denně, když běhal na školní autobus. Maminka to neviděla ráda, ale nikdy mu to přímo nezakázala. Seskočil na balík, který mu tam táta "náhodně" složil přímo pod okno a rozběhl se do otevřené stodoly.
Ve stodole bylo všechno temné a stíny se děsivě prodlužovaly. Ernieho oči si na temnotu postupně přivykly, jak procházel mezi sloupky a hleděl do každé mezírky. Najednou se něco pohnulo přímo před ním, až se zachvěl. Přistoupil blíž k místu, kde zaznamenal pohyb a zvedl ruce, aby zvíře vědělo, že v nich nedrží nic, čím by mu chtěl ublížit. Zvíře se znovu pohnulo, ale tentokrát se jeho část objevila v měsíčním světle z jednoho z oken.
Ernie viděl chlupy. Správněji nohu silnou jako jeho předloktí obrostlou dlouhými mírně vlnitými chlupy. To by nebylo tak divné, mohlo to být nějaké divoké zvíře, až na to, že ty chupy byly střídavě žluté, růžové, oranžové a červené. Takže jediné možné vysvětlení bylo, že mají ve stodole někoho ze Sesame Street. Sám ten pořád nenáviděl, protože se mu často děti posmívali.
Natáhl k tvorovi jednu ruku, noha rychle ucukla a pak se na okamžik objevilo celé tvorovo tělo. Ernie neměl moc času si ho prohlédnout, ale jedno mu bylo jasné. Tohle není žádné zvíře, které by kdy viděl.

*****

Ráno před odchodem do školy se pokusil to stvoření namalovat. Ale ať se snažil sebevíc, vždycky se to podobalo něčemu známému a přirozenému. Napoprvé to vypadalo jako opice a teď...
"To jsou zajímavé barvy pro kočku, zlato," poznamenala maminka, když mu na stůl dávala hrnek kakaa.
"To ale není..."
"Nejsi na divné barvy zvířat už trochu velký?" zeptal se táta, když mu přes noviny nakoukl pod ruce.
Ernie nasupeně zmuchlal papír, vyhodil ho do odpadků, sebral z linky oběd a vydal se na autobus.
"Dios, Ignatio!" vyprskla maminka, když za sebou zavřel hlavní dveře.

*****

Ernie se ve škole pokusil nakreslit tvora ještě několikrát. Vždy s podobným výsledkem. Věděl jistě, že měl tři nohy, nebo možná dvě a třetí končetina mu vyrůstala z trupu a on se o ni opíral. To byla ostatně právě ta "noha", kterou viděl Ernie jako první.
Hned po návratu ze školy se vydal do stodoly. Věděl, že jestli tam ten tvor ještě je, bude těžké ho vylákat, protože otec uvnitř celý den pracoval. Pečlivě se rozhlížel po sebemenším pohybu, náznaku, mihnutí, ale neměl štěstí. Nic ve stodole nenašel.
Rozhodl se počkat do večera a pro tu příležitost si v kuchyni vzal několik věcí, dokud jsoi rodiče zabaveni prácí. Vzal sušenky, burákové máslo, krájíček chleba, sýr, uzené a růžičkovou kapustu. On jí sice nijak rád neměl, ale třeba má ten tvor jiné chutě.

****

Večer se blížil jen velmi pomalu a Ernieho čekání nebralo konce. Snažil se zkrátit si čas úkoly, ale to se mu spíš vlekl ještě víc. Pak pomáhal tátovi s opravou plotu, ale to mnoho času nezabralo. Teď seděl v pokoji a hypnotizoval vrata stodoly.
Když se konečně setmělo a v domě všechno utichlo, vyrazil vstříc dalšímu pokusu. Nasadil si batoh plný jídla a vylezl ven přesně jako včera. Jenže se mu dopad nevyvedl kvůli rozčilení přesně podle plánu. Sklouzl z balíku a odřel si obě kolena. Bolestivě sykl a narovnal se. Z odřenin mu tekla krev, ale to teď neřešil.
Po chvíli znovu vstoupil do stodoly a začal rozmisťovat jídlo tak, aby na něj pořád viděl. Pak si sedl do kouta a čekal. Plynuly hodiny, ale jak byl napjatý, tak mu to tak vůbec nepřišlo.
Pak se tvor objevil. Vydal se k místu, kam Ernie umístil růžičkovou kapustu. Když ale přišel blíž a přičichl k ní, tak rychle uskončil. Tomu Ernie dobře rozuměl.
Nakonec si vybral místo, kde Ernie nechal kousek sýra. K tomu ani nečichal, jen se u něj narovnal a třetí končetinou ho uchopil mezi dva prsty na své ruce. Byl teď v měsíčním svitu nádherně vidět. Ernie zatajil dech a nevěřil svým očím. Stvoření bylo opravdu barevné, ale barvy jako by se neustále měnily. Hlava byla jen malá boule nad jeho trupem, na ní byla dvě tykadla a jedno oko ve tvaru šestiúhelníku. Vypadalo jako vybroušený drahokam.
Ernie vstal a jako v transu se vydal směrem k tvorovi. Ten ho okamžitě zaznamenal a upřel své oko přímo na Ernieho. Stvoření natáhlo k Erniemu ruku se sýrem a pak na něj svým okem mrklo. Mohlo to být poděkování? Pak sýr mezi tvorovými prsty zmizel.
Ernie se dál blížil omámeně přímo ke stvoření, aniž by to dokázal ovládnout. Tvor upřel zrak na jeho zranění a pak se chlapci vydal sám vstříc. Přiložil své oko k odřeninám a ty se zacelily. Ernie vůbec nechápal, co se stalo., ale najednou zase dokázal své tělo alespoň částečně ovládat. Natáhl ruku směrem k tykadlu toho tvora, ale dříve, než se ho stačil dotknout, tak v záblesku růžového světla zmizel...

Deset nejhorších vět, které jsem v životě slyšel

20. září 2018 v 21:48 | Robin Slyther |  Kecy, blbosti, rýpání
1) Nemusíš tam chodit, bouda už je prázdná.
Přijel jsem domů z prázdnin a něco mi říkalo, že na zahradu nemám chodit. Moje nejlepší kamarádka, tibetská doga stejně stará jako já, už tam nebyla.

2) Bohužel tě nevzali.
Od primy na gymplu jsem se upínal na vizi, že budu veterinář. Hrozně moc jsem si to přál a dělal jsem, co se dalo. Ale nebylo to dost.

3) Máš lupénku.
Tohle asi vysvětlovat nemusím. Když jsem začal chytat ve florbalové bráně, dostalo moje tělo slušně zabrat a to se stalo spouštěčem.

4) Řekni, že to není pravda!
Tuto větu jsem slyšel bezprostředně potom, co jsem zvedl telefon od sestřenky. Mělo mi být divné, že mi volá. Tehdy to bylo tak neobvyklé, že jsem měl čekat, že se něco stalo. Netušil jsem, o čem mluví. "Řekni mi, že děda neumřel!"

5) Chvíli spolu nebudeme mluvit.
Byla to první žena, která se o mě zajímala. Byla o pět let starší a dal nás dohromady florbal. Mluvívali jsme spolu celé hodiny, každý den. Dokud mi neřekla tohle, od té doby jsem o ní neslyšel.

6) Stěhuju se do Německa.
Tohle byl můj první skutečně oboustranný crash. Četl jsem jí pohádky přes telefon do hluboké noci, plánovali jsme společnou budoucnost a dělali jsme si srandu ze všech běžných věcí. Ale musela za prací, musela pryč odsud…

7) Nastupuju chemoterapii.
Můj jediný delší vztah v životě. Tuhle větu jsem slyšel téměř na úplném začátku. Bylo to ošklivé období, ale zvládli jsme to a hodně nás to spojilo. Možná právě proto jsme se spolu pak trápili ještě další rok.

8) Ségra spáchala sebevraždu.
Tohle mi zavolala sestra mého crashe, který utekl do Německa. Nedokázala nikde zakotvit. Pořád před něčím utíkala a tohle byl poslední pokus, který se zdařil.

9) Zamilovala jsem se do jiného.
Když mi všechno začínalo zase dávat smysl a myslel jsem si, že jsem našel konečně ženu, se kterou bych chtěl strávit zbytek života… Well…Nope.

10) …
Na desítku stále čekám, doufám, že bude stát za to…