Dcera noci, část čtvrtá

19. října 2018 v 0:23 | Robin Slyther
Probudila jsem se v autě, které jsem nikdy předtím neviděla. Bylo to hezké auto. Nevyznám se v autech moc dobře, ale tohle byl určitě jeden z Roverů, nevím jestli Land nebo Range. Chvíli přemýšlím, jestli mě nedostal nějaký upír, ale pohled na řidiče mě ujišťuje, že jsem přesně tam, kde mám být.
"Dobré ráno," usměje se na mě Alex a podává mi sáček a šálek bílé kávy. V sáčku jsou dva plněné loupáky a francouzská bageta.
Pohlédnu na hodiny a zhrozím se. Už je půl jedenácté. Nechápu, že jsem spala tak dlouho.
"Ahoj," odpovím. "Kde jsi vzala tohle auto? Myslela jsem, že máme být nenápadné."
"Teď musíme být hlavně rychlé, takže budeme zastavovat, co nejméně a já nebudu spát."
Chtěla jsem se zeptat proč, ale něco mi poradilo, abych se neptala. Jenom by mě štvalo, že mi to nechce říct.
"No, a kde jsi ho vzala?" připomenu otázku .
"Koupila," odpoví.
"Kdy?"
"Dneska," usměje se. "Chceš vidět kupní smlouvu?"
"Ne," pousměju se.
Nakloním se k ní a políbím jí na tvář. To jí vykouzlí úsměv na tváři, který chci, aby navždy patřil jenom mně.
"Půjdeš ke mně?" zeptá se nenuceně.
Pohlédnu na deku, kterou jsem byla přikrytá a na snídani a zavrtím hlavou. "Možná za chvíli." Hledí na mě ve zpětném zrcátku, jak se chumlám zpět do deky. Vidět její úsměv, možná i upřímný, pro mě je jako být v ráji. Stočí pohled zpět k silnici před námi a její obličej zvážní. Najednou se mi zdá taková, jakou jsem ji poznala.
Děsí mě ty její změny. Bála bych se být její nepřítel. Myslím, že nikdo nemůže doopravdy vědět, co se děje v lidské mysli. Jenže její mysl není lidská. A rozumět upírům je možná ještě těžší. Co si myslet? Jak jí pochopit? Jak jí rozumět? Nevím. Myslím, že to nemůžu dokázat. Nikdy jí nebudu tak blízko jak bych chtěla.
"Alex," oslovím ji, když dojím jeden z loupáků. Počkám, až na mě mrkne ve zpětném zrcátku a pokračuji. "Kam jedeme?"
Povzdechne si. "Opravdu to chceš vědět?"
Zaváhám, ale dojde mi, že to opravdu vědět chci. Přikývnu.
"Do Transylvánie."
"Cože?" vyjeknu. "Co tam budeme dělat?"
"Je tam sídlo Mocných," odpoví. "To je náš cíl."
"Pojedeme přímo do bašty upírů? Proč?"
"Je to rodiště Vlada III. Draculy. Nebyl to upír, ale hovoří se o něm tak a pod svíčkou je největší tma. Slyšela jsi někdy o Sighisoaře?"
Musím zavrtět hlavou. Opravdu nic mi to neříká.
"Bývala to pevnost, kde se Vlad narodil. Dnes je tam vystavené město na jeho počest. Pro místní je to hrdina, pro zbytek světa tyran. Byl to spravedlivý vládce a jedním z jeho rádců byl Mocný. Jemu pak pevnost odkázal. Pod městem je spletitá síť chodeb a místností, kde se scházejí Mocní, kteří momentálně nemají zázemí."
"To jsi mi ale neodpověděla na mou otázku," konstatuji.
"Chci s nimi mluvit. Chci vědět, proč zrovna ty jsi Sidus a já Strážce."
"Je to tak hrozné, že jsi mi byla vyvolena?" zeptám se zraněně. Vyznělo to tak, že mě vyfasovala za trest.
"Ne," vydechne a smutně na mě pohlédne v zrcátku. "Tak jsem to nemyslela."
"Chci prostě vědět, proč bys měla umřít právě ty," dodá po chvíli.
To mě trochu uklidní, ale pořád se mi na jazyk derou další otázky. "To bys byla raději, kdybychom se vůbec neznaly?"
"Lotte, dost!" utne mě. "O co se snažíš? Chceš se pohádat?"
"Ne," zavrtím hlavou. "Chci vědět, na čem jsem."
"To snad víš, ne? Miluju tě, tak nepřemýšlel nad tím, jestli bych byla raděj tak nebo onak."
Je naštvaná. Umí naprosto skvěle maskovat své pocity, ale tentokrát mi dává najevo, že jsem ji naštvala.
"Když se budeme hádat, nedostaneme se tam včas a pak…"
"Zemřu," dokončím.
"Ano," přikývne.
Rozhodnu se jí obejmout. Přesunu se za ní a obejmu ji přes sedačku kolem krku. Položí mi pravou ruku na zkřížené paže kolem jejího krku.
"Promiň mi to," špitnu.
"Pojď si sednout ke mně," pobídne mě. Tentokrát ji poslechnu.
Přelezu mezi předními sedačkami a posadím se na sedadlo spolujezdce. Jak jsem ležela pod dekou, je mi najednou zima. Otřesu se a v tom přese mě Alex hodí deku a zapne vyhřívání sedaček. Nevím, jak je to možné, ale opět se mi chce hrozně spát. Pomalu přijímám náruč spánku, ale tentokrát je zvláštní. Zdá se mi, že cizí mysl mi vnucuje představu, že se mi chce spát. Nejsem unavená, vím to, ale přesto usínám.
*****
Tohle jsem nikdy nedělala. Nechápu, proč s tím teď začínám. Nechtěla jsem svoje zvláštní schopnosti užívat a už vůbec ne právě teď, ale došlo mi, že se Lotte musí hodně přemáhat, aby se nezačala ptát. Už takhle to byl nepříliš příjemný výslech. Chtěla jsem se vyhnout otázkám, a proto jsem ji udržovala v umělém spánku. Je to jedna z loveckých technik, ke kterým nemám dobrý vztah. Jediné, co mi hraje do karet je fakt, že jsem nikdy nepoužila svoje schopnosti na oklamání kořisti.
Přijde mi fér dát lidem možnost nám utéct a neochromovat je úplně. Ani tak nemají šanci. Ale mnozí upíři se mnou nesouhlasí. Tvrdí, že když jsme jednou jejich přirození nepřátelé, je naší povinností je lovit s využitím veškerého upírského potenciálu. Někteří z nich to berou jako sport. Říkají tomu hra s jídlem. Není mi z toho právě nejlíp. Vždy, když jsem je potkala, jsem měla nutkání jim rozbít hlavu, ale nikdy jsem to neudělala.
Míříme na letiště. Objednala jsem soukromé letadlo až do Rumunska. Na letišti nedaleko našeho cíle bychom měli být na sklonku druhého dne, asi půl hodiny před půlnocí a to znamená, že než se dostaneme do Sighisoary začne největší lov v upírské historii. Lov na jedinou Sidus s ženským Strážcem. Na mojí Sidus.
*****
Probudila jsem se v letadle. Nepopírám, že mě to překvapilo, ale na nic jsem se neptala. Ostatně, jak jinak bychom se mohly dostat do Evropy. Alex celou dobu seděla naproti mně a usmívala se. Cítím se zvláštně. Nemluvíme, jen na sebe hledíme. Najednou z jejího pohledu cítím něhu a pochopení. Cítím se poprvé ve svém životě v přítomnosti člověka, kterého pořádně neznám, jako s rodinou. Přemýšlím o Jayovi. Co asi dělá? Chybím mu? On mě ano. Moc mi chybí.
"Co se děje, Lotte?" zeptá se Alex. Musela postřehnout změnu ve výrazu.
Zaskočila mě, ale nedávám to znát. Natáhnu ruku. Chci ji mít blíž. Rychle pochopí, vstane a přistoupí k mému lůžku. Posadím se. Ona se uvelebí na posteli a já si pak položím hlavu na její nohy. Obejme mě pravou rukou přes hrudník a proplete naše prsty.
"Chybí ti rodina?" zeptá se téměř jako by odpověď znala.
Překvapuje mě, že mi vidí do hlavy? Asi ne. Přikývnu.
"Vzpomněla jsem si na Jaye. Chybí mi."
"Měli jste spolu zvláštní vztah," povzdechne si Alex. "On o Sidus nic neví. Přesvědčila jsem rodiče, aby mu nic neříkali. Nedovedu si ani představit, jak si vysvětlil tvé zmizení."
"Jestli se dostanu zpátky domů,…" Odmlčím se. Rychle mi dochází, jak absurdní tahle věta je, ale přesto se rozhodnu ji dokončit. "…všechno mu vysvětlím."
"Bude mě chtít zabít," pousměje se a políbí mě na spánek.
Neubráním se úsměvu. Zvednu hlavu a pohlédnu jí do očí. Usmívá se, ale jen ústy. Zbytek obličeje je smutný a zamyšlený. Mám na jazyku tu otázku: Co se děje? Jenže ptát se nemusím, vím to. Myslím si, že mě chce zachránit. (Nebo si to chci myslet?) Přemýšlí, jak to udělat, abych nemusela zemřít. Mám takový pocit, že já už jsem se smířila se smrtí. Děsí mě to, ale nic s tím neudělám. Ani Alex nemůže, ale myslím, že se s tím nesmíří. Jediné, co chci, je být s ní, jak nejvíc to půjde, než zemřu.
Chtěla bych ji poznat za jiných okolností, kdy bych nemusela zemřít, kdy bychom mohly být spolu. Bohužel, nic se nemůže změnit. Je mi do pláče. Za rodinu, za Alex, ale nejvíc se mi chce sobecky plakat za sebe. Chci žít! Nechci umřít! S ničím jsem se nesmířila! Nejde to!
*****
Poznám okamžitě, že pláče. Nemusím se ptát proč. Dobře vím, že nemusím. Vím, že přemýšlí o tomtéž, co já. Jenže ona neví, že jí mohu zachránit. A ani to vědět nebude. Nemůžu jí to říct. Rozhodnu se znovu použít své schopnosti a uspávám ji. Zvedám její hlavu ze svého klína a otírám jí oči od slz. Je tak krásná, když spí, třebaže má oči opuchlé pláčem.
"Miluju tě," šeptám sentimentálně.
Co se to se mnou děje? Ani s Luisou jsem se nechovala takhle infantilně. Přijde mi iracionální vyznávat spící dívce city, a přesto jsem to právě udělala. Je možné, aby jeden člověk, jeden nepatrný človíček, změnil tolik život upíra. Tvora, který má být jeho lovcem. Vždyť je to absurdní. Jako kdyby se lev zamiloval do gazely.
Možná právě proto jsou naše spojení s lidmi tak silná, protože jsou absolutně nelogická. Přejedu si prsty pravé ruky přes tetování. Uvažuju, jak náhle se objevilo a jak rychle mě připoutalo právě k ní.
Vzpomínám si poměrně dobře, kdy jsem ji našla. Bylo jí jedenáct. Táhlo mě to k ní, musela jsem o ní tehdy zjistit víc. Dohlížela jsem na ni. Pak nastoupila na střední, kam jsem ji konečně mohla následovat. Sledovala jsem ji a vnímala jsem, jak dospěla. Asi před měsícem se začalo objevovat tetování, a když se vykreslilo, věděla jsem okamžitě, kdo je jeho příčinou.
Tehdy jsem poprvé promluvila s jejími rodiči. Jen o tom, kým je a co je jejím osudem. A nyní jsme tady. V soukromém letadle, které jsem sehnala jen tak-tak přes několik známých lidí, kterým jsem se rozhodla kdysi důvěřovat, a letíme do Rumunska kvůli chabé naději, že ji možná zachráním.
Babička mě neujistila o tom, že Charlotte opravdu zachráním, když ji přivedu do Sighisoary. Co když myslela jiné sídlo Mocných? Co když tam Lotte vláčím zbytečně? Co když jsem jí vzala poslední zbytky času, které mohla strávit svobodně se svými nejbližšími? Pokud jsme tady k ničemu, nikdy si to neodpustím.
*****
Probouzím se díky Alexinu polibku. Otvírám oči. První si všímám Alex, má opět ten neprostupný, nečitelný, vážný výraz, ale usměje se na mně. Pak vidím, že je venku tma. Alex mi nabízí ruku a zvedá mě z lůžka. Přidrží mou ruku déle, než je třeba a nepatrně ji stiskne. Nevím, jak si to mám vysvětlit, ale něco mi opět zabrání zeptat se.
Vystupujeme pomalu z letadla a dva mladí technici pomáhají pilotovi sundat naše auto. Asi po půl hodině se jim to podaří. Alex k nim přistoupí a plynně španělsky děkuje pilotovi. Ten přikývne a s úsměvem přijme Alexinu nabízenou ruku, pak nasedá do letadla a navede ho na vedlejší odstavnou ranvej.
Pak Alex kývne na dva techniky a ty k ní oba přiběhnou, ukloní se a něco zamumlají. Alex jim odpoví, ale jazyk, kterým mluví, nepoznávám. Je možné, že by uměla rumunsky? Jo, možné je všechno. Řekla bych, že není problém se za tři sta padesát let naučit třeba deset jazyků. Ne - li víc.
"Lotte, nastup si," pobídne mě Alex, ale sama ještě rozmlouvá s techniky.
Po chvíli se s nimi rozloučí, rychlými kroky se přesune k autu. Nastoupí, pohlédne na hodiny na palubní desce a povzdechne si. Nastartuje a vyjíždíme.
*****
Cítím je. Jsou všude kolem. Vyčkávají půlnoci. Zbývají necelé čtyři minuty. Být člověk, potím se a klepou se mi ruce, ale já nejsem člověk. Jsem upír a moji druzi číhají na mou chráněnku ve stínech. Přemýšlím, jak dlouho Rover vydrží, až se na něj sesypou upíři a budou ho chtít otevřít jako konzervu. Proč jsme to nestihly rychleji? Proč musíme čelit takové přesile?
Babička řekla, že chtějí změnit dějiny a zachránit Sidus život. Tentokrát. Jenže tím, že stanovili pravidla, bylo na Sidus upozorněno jako nikdy a Lotte se tím stala nejvýznamnější Sidus v historii. Ne každý upír se chce stát Mocným, ale zaručeně každý upír bude chtít pokořit Mocné tím, že zabije první Sidus, kterou se rozhodli chránit.
"Sakra, babi, proč já?" zamumlám si tiše.
"Alex?" osloví mě Lotte.
Pohlédnu na ni a zavrtím hlavou. "To nic."
Přikývne a obrátí oči zpět k silnici před námi, která je vážně příšerná. Obrovské díry v asfaltu zaměstnávají maximálně tlumiče Roveru a já mám dojem, že jedeme po dráze pro motokros a ne po státní silnici. Nechápu, že Mocní nezasáhnou do vývoje státu a nemecenášují zem, která jim už tak dlouho poskytuje úkryt.
Byli doby, kdy se Mocní zapojovali aktivně do stání správy. Nedrželi se zpátky a téměř na každém dvoře bylo několik Mocných ve vysokých postech. Nyní je to jinak, jsou uzavření ve svých vlastních světech a nevšímají si ničeho. A nikoho. Až teď.
Pohlédnu na hodiny. Je minuta po půlnoci. Moc bych chtěla sešlápnout plyn a ujíždět do Sighisoary, ale nemůžu. Vzhledem ke stavu silnice bych pravděpodobně Lotte zabila a to je přesně to, čemu se snažím zabránit.
Najednou se za námi objevuje auto. Je to Elliot. Jsem si tím naprosto jistá. Cítím ho. Za autem se objevují dvě motorky. Na jedné z nich bude Matt. Nevím, na které. Nestihla jsem si s ním vytvořit tak pevné spojení, jak by měla mít matka upírka se synem.
Nevědomky sešlapávám plyn a postřehnu, že i Lotte náhle ztuhne. Také si jich všimla. Pohlédnu do zpětného zrcátka. Přibližují se. Pomalu, ale jistě.
*****
Mám strach. Až příliš dobře si uvědomuji, kdo nás pronásleduje. Alex se snaží nedávat najevo, že by jí přítomnost dvou motorek a auta za námi nějak vadila. Ale zrychlila a sevřela volant pevněji, než bylo nutné. Na rukou se jí vyrýsovaly svaly a kůže na volantu zapraštěla. Jsou to oni. Její druzi. Možná dokonce i ten její otec. To nevím jistě, ale mám takové tušení, že ona to dobře ví.
Chtěla bych se zeptat, jak daleko je ještě Sighisoary, ale bojím se, že se tam nedostaneme, tak proč plýtvat dechem.
"Jsou to oni?" zeptám se, ale nepotřebuji odpověď.
Alex na mě nepohlédne, ale skousne si spodní ret. Zdá se mi to tak lidské gesto. Tolik se za těch několik dnů změnila. Je možné, že bych to způsobila já? Myslím však, že to byla celou tu dobu ona. Jen se skrývala. Skrývala svou pravou podstatu, aby nikdo nepoznal, jak moc je zranitelná. Držela si lidi od těla, aby jí nikdo nemohl skutečně poznat. Mně to ale dovolila a já to ani nebudu moci využít. Co je tohle za svět?
"Můžeš mi to říct," pobídnu ji. Příliš dlouho váhá.
"Ano, jsou," odpoví a pohlédne do zpětného zrcátka. Znovu sešlapuje plyn.
Otočím se a zadním sklem vidím, jak moc se za tu chvíli přiblížili.
"Je to tvůj otec?" ptám se dál. Tentokrát na otázku však odpověď neznám.
Alex přikývne. "Je, ale je mi jedno, kdo to je. Prostě tě nedostane!"
"Alex, já…"
"Lotte, nikdo tě nedostane. Raději umřu, než bych se dívala, jak se někdo stává Mocným skrze tebe, slyšíš?"
"Možná tomu opravdu nejde zabránit," špitnu.
Pohlédne na mě a v očích se jí zračí smutek, ale také odhodlání. "Budeš žít! Dnes nezemřeš, rozumíš?"
"Měla bys to přijmout. Ať už tvoje babička říkala cokoliv, asi není mým osudem tohle přežít," odvětím.
Překvapeně se na mě otočí. Vypadá opravdu šokovaně. "Ty jsi byla vzhůru?"
"Ano, byla." odpovím. "A taky vím, žes mě uspávala."
"Jak?" nechápe.
"Neusínala jsem o své vlastní vůli. Cítila jsem, že je něco jinak, ale nebránila jsem se. Byla jsem si jistá, že víš, co děláš."
Otočí se zpět k silnici a nijak nereaguje. Věnuje se řízení a její otec se stále přibližuje a s ním i její syn. Bylo pro mě těžké zvládnout, že má dospělého syna, ale s vysvětlením svého odchodu, které mu dala, jsem se s tím dokázala smířit. Musela jsem si uvědomit, že není jako my a když se mi to podařilo, dokázala jsem se smířit se vším, co jsem té noci slyšela. Ať už to bylo to, co jsem měla slyšet, nebo to, co mým uším nepatřilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama