Dcera noci, část druhá

15. října 2018 v 0:26 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
"Ahoj, Lex," usměje se na mě Elliot.
"Co tu chceš?" osopím se na něj.
"To přece oba dobře víme, no ne?"
"Tak na to zapomeň," odvětím a chladně na něj pohlédnu.
Elliot se pousměje a pokusí se mi položit ruku na rameno. Uhnu. "No tak, Lex, nech mě ji zabít a až budu Mocný, všechno ti vynahradím."
"Nestojím o to. Ona patří mně!"
"Snad se nechceš pokusit ji zachránit?" rozesměje se Elliot. "To se ti nepodaří."
"Když nic jiného, ty se jí nedotkneš!" řeknu jistě. "Nikdy nebudeš Mocný, i kdybych kvůli tomu měla umřít! Slyšíš?! A teď vypadni."
Elliotův výraz se změnil ve zlostný. "Jsi jenom malá nevycválaná holka. Nikdy nedokážeš Sidus ochránit. Dostanu ji a ty půjdeš k čertu s ní!"
S těmi slovy odkráčel pryč ze školy. Až se spolu uvidíme příště, nebude to ani z desetiny tak přátelské jako to bylo teď. V tu chvíli nebudeme rodina, ale lovec, oběť a já. Minimálně jeden z nás zemře.
Vracím se do třídy a postřehnu Lottin nechápavý pohled.
"Kdo to byl?" zeptá se mě.
"Můj otec," odpovím. "Ještě dnes musíme zmizet."
"Jak to myslíš?" nechápe.
"Když tu zůstaneš, budeme jen čekat, až přijdou," odvětím.
*****
Nechápu to. Vždyť mi o tom řekla teprve včera. Jak to, že už o mně vědí? To nejde. Měla jsem strašně málo času. Co když už nikdy neuvidím nikoho z kamarádů, nebo rodiče. Jaye. Jak jsme mohly tak rychle odjet a ani se s nimi nerozloučit.
"Alex…"
"Já vím, Lotte," skočí mi do řeči. "Ale čím míň budou vědět, tím lépe pro ně. Věř mi."
Věřím. Vím, že věřím. Jen nevím proč.
"Kam chceš jet?" zeptám se opatrně.
"Do nějakého místa, které nebude s žádnou z nás spojené," odpoví.
"Žádné takové mě nenapadá," přiznám po chvíli.
Přikývne a zatočí na nájezd na dálnici. "Přesně o to jde. Ani mě ne, takže prostě pojedeme po těch nejhorších silnicích a zůstaneme tam, kde se nám nebude líbit."
"Proč?" nechápu.
"Protože upíři se obklopují luxusem," odvětí.
"Aha, takže si vyměnila svojí Ducatti za tuhle pixlu, abychom splynuly s chudými lidmi?" neubránila jsem se.
"V podstatě," přikývne a poprvé na její tváři vidím náznak úsměvu. "Mám v plánu se k Marcy vrátit."
"Pojmenovalas svou motorku Marcy?!" vyjeknu a začnu se hlasitě smát.
Překvapeně na mě pohlédne a zvedne obočí. "Co je na tom špatného?!"
"Já nevím, prostě mi to přijde infantilní. Neměla bys být strašlivě vyspělá a moudrá?"
Nedokážu svůj záchvat smíchu zastavit. Najednou si však uvědomuju, že se nesměju Marcy, ale brečím kvůli tomu, co jsem se o sobě dozvěděla. Nechci umřít. Nikdy jsem nechtěla. Mám hezký život. Časem bych si našla kluka, vdala se a měla děti, jenže to se nemůže stát. Teď už ne.
Nevnímám, co se kolem mě děje, dokud mě něčí ruce neobejmou. Musí to být Alex, ale je to tak zvláštní. Cítím se, jako by mě objal
Jay, ale zároveň jinak. Lépe. Najednou se mi už nechce plakat, jen chci zůstat s ní. Jenže když mě pustí, rychle si uvědomuju, co se stalo. A stát se nemělo.
*****
Dojely jsme asi v půl osmé do motelu nedaleko dálnice. Mám přibližnou představu, kde jsme, ale nechci se ujišťovat, abychom nebyly podezřelé. Nechci ji zbytečně ohrožovat. Za motelem je les a za ním vesnice. Musím na lov. Nebudu Lotte nic vysvětlovat, nepomohlo by jí to, počkám prostě, až usne. Trvalo to déle, než jsem čekala. Chtěla se ptát, ale já jí nechtěla odpovídat. Ještě je čas. Určitě.
Asi ve dvě ráno jsem vyrazila do vesnice. Nebylo těžké najít kořist. Dva rybáři seděli nad vodou a lovili v pochybném rybníce. Nezabila jsem je. Už dlouho jsem nikoho nezabila. Nějak mi to už ani nepřináší to potěšení, co kdysi. Až se probudí, bude je bolet hlava, budou mít žízeň a nebudou si nic pamatovat. Což je naše pro lidi nejstrašlivější schopnost. Nemusíme zabíjet a skrývat se, jednoduše donutíme oběť zapomenout.
Mířím zpět do motelu. Není jednoduché nepřemýšlet o tom, co se stalo v autě. Přirozená chemie mezi námi je příliš silná, ale já jí nesmím podlehnout. Když se jako Strážce zamiluju do Sidus, je to pro nás obě rozsudek smrti. Několik Strážců to tak dokonce vyřešilo, zabili Sidus vlastní rukou, aby se nestala nástrojem moci. Nechápu to. To bych nedokázala. Nemohla bych jí ublížit. Musím ji ochránit. Přežije. Musí! Možná bude první Sidus, která přežila výběr, ale prostě přežije.
Když vejdu do pokoje a lehnu si do postele vedle Charlotte, probudí se.
"Byla jsi lovit, že ano?" odhadne správně.
Nevím proč, ale přikývnu. Ve světle měsíce, které mě neohrožuje, to musí vidět. Já však vstanu dříve, než stihne jakkoliv reagovat a zatáhnu závěsy. Pravděpodobně ráno vyrazíme před svítáním, ale nemá cenu riskovat.
"Zabilas ho?" zeptá se.
"Koho?" dělám jako bych nechápala.
"Toho, koho jsi ulovila," špitne.
Pohlédnu na ní. Nebojí se mě, ale její hlas se chvěje. "Ne, nezabila."
Oddychla si. "Díkybohu."
"Proč?" nechápu.
"Nechci, abys zabíjela. Když si uvědomím, jak lehké je pro tebe zabít člověka, dojde mi, že mám štěstí, že ještě žiju."
"Měla bys spát," odvětím a přetočím se na bok. Takhle nesmí uvažovat.
Snažím se usnout. Nespíme v pravém slova smyslu, ale po lovu musíme zůstat v klidu, aby se nám čerstvá krev dostala do oběhu.
"Alex, nechceš mi říct…"
"Ne," odseknu. "To opravdu nechci. Jdi spát!"
*****
"Proč jsi na mě tak zlá?" zeptám se.
Povzdychne si a otočí se ke mně. "Jsem prostě taková."
"Ne, nejsi," zavrtím hlavou.
"Jak to můžeš vědět?" odvětí.
"Objala jsi mě, abys mě utěšila, to bys neudělala, kdybys byla prostě taková," vysvětlím.
"Nic o mně nevíš, Lotte," řekne.
"Vím, že mi nikdo tak hezky neříká," špitnu. "Vím, že mě nikdo nikdy tak nepřitahoval jako ty. Nikdy se mi nikdo nezdál tak krásný jako ty. Přestože jsi holka, cítím k tobě něco, co jsem nikdy předtím nepoznala."
Nevím, proč jí to všechno říkám. Možná to tak opravdu cítím. Já nevím, ale to rozhodně není důvod, abych jí to všechno vybalila.
"Lotte, mlč, prosím," řekne. "Jsi ovlivněná a nemyslíš to, co říkáš, vážně."
"Jak to můžeš říct?" vyjedu.
Nakloní se ke mně a políbí mě. Celým tělem mi proběhne zvláštní chvění. Nejsem nepolíbená, ale stále jsem panna. Když mě teď políbila, zatoužila jsem po ní mnohem víc, než jsem kdy chtěla kluka.
"Cítíš něco?" zeptá se
"Ne," zalžu nepochopitelně.
"Tak vidíš," odvětí a otáčí se zpět na bok.
Sakra! Tohle se nemělo stát! Proč to udělala? Mohla jsem si alespoň něco nalhávat, ale teď už je mi to příliš jasné. Jak mi to mohla udělat? Jak mě mohla donutit se do ní zamilovat?!
*****
Co jsem si myslela? Tohle jsem neudělala. Je to jako by mě něco ovládlo. Nebyla jsem to já. Nechci ji líbat, hladit, utěšovat, chránit, objímat…. SAKRA! Nechci ji milovat. Nesmím, ne, že nechci… Prostě nesmím!
Chce se mi vstát a odejít, ale tím bych dokázala, že na mě polibek měl účinek a to nesmím. Nesmím nijak ukázat, že k ní začínám něco cítit. Zmátlo by jí to.
Ani nevím, jak se mi podařilo usnout. Ale poprvé za nějakých osmdesát let jsem opět snila. O ní. Nešlo to jinak, můj mozek se nedokázal z toho polibku vzpamatovat a čerstvá krev to jen umocnila. Vždycky jsme po přijetí lidské krve náchylnější na lidské city. Cítíme tak výčitky svědomí a soucit, když někoho zabijeme. Jsou upíři, kteří to dokážou ignorovat, ale hodná část našinců kvůli tomu nezabijí.
Byl to zcela jednoduchý sen. Seděly jsme s Lotte na skále, vysoko nad vším a hleděly společně do údolí. Poznala jsem, že jsem Mocná, protože mi Slunce neubližuje a má kůže není tak bledá. Vypadám jako člověk. Lotte se o mě opírá a pomalu dýchá. Rychle pochopím, že spí a usmívám se. Líbám ji do vlasů. Otáčí se a tiskne mi své rty na krk.
Kůže mě po jejím polibku začíná pálit. Nejprve je to příjemné, ale po chvíli se mění příjemný pocit v bolest. Bolest se stupňuje a já se probouzím a sunu se z lůžka dolů. Úzkou mezerou mezi závěsy proniká do pokoje proužek slunečního světla, který dopadá přímo na postel, kde jsem doposud spala.
Lotte dál spí. Nekřičela jsem, takže nebylo nic, co by jí vzbudilo a já jí budit nechci. Obléknu si staré, zatím neprodřené, džíny, bílé tričko s dlouhým rukávem, kšiltovku Chicago Cubs, šátek přes nos a ústa a motorkářské rukavice. Slunce se ke mně prostě už dneska nesmí dostat. K mé velké nelibosti je dnes opravdu slunný den.
Rychle naložím všechny naše věci a nechám na stolku peníze pro uklízečku a za pokoj. Je to tady prý zvykem a mně to docela vyhovuje, protože se vyhnu kritickým pohledům a úšklebkům. Nemělo by mi to tolik vadit, ale poslední dobou si nemůžu pomoct. Začíná mi záležet na tom, co si o mně LIDÉ myslí a to nevěstí nic dobrého.
Teprve teď si uvědomuji, že sleduji, jak Lotte spí a zdá se mi to roztomilé. Trhnu hlavou a přejedu si dlaní pravé ruky po obličeji. Musím si po lovu vždycky dávat pozor, nesmím se dostat tak daleko jako včera. Už nikdy. Udělám několik kroků k posteli. Nepokusím se jí ani vzbudit. Zvednu ji. Je lehká jako pírko a stejně tak křehká. Nebyl by pro mě nejmenší problém jí přelomit vejpůl.
Její blízkost na mě působí jako jed. Chci ji znovu políbit. Zatracená lidská krev! Nevědomky ji k sobě přitisknu těsněji. Pořád se nebudí. Asi toho minulou noc moc nenaspala. Být jí, taky bych nespala. Cítím pravidelný tlukot jejího srdce. Uklidňuje mě. Pokládám jí na zadní sedačku náklaďáku a sedám si dopředu.
Díky dvojitým sklům na mě sice dopadá sluneční světlo, ale neublíží mi. Žiju v tomto světě už dost dlouho na to, abych byla připravená na vše. I když není tohle auto zrovna výplodem nejnovější techniky, má všechno, co budeme potřebovat, abychom vydržely co nejdéle.
Nastartuju a vyjedu po nájezdu zpět na dálnici. Nevím, kam míříme. Snažím se nesledovat návěsti a jet prostě, kam mě srdce táhne, asi po dvou hodinách jízdy se Charlotte probouzí a přesedá si ke mně dopředu.
*****
Když jsem se probudila, ležela jsem na zadním sedadle náklaďáku a mířili jsme kamsi. Vzhledem k tomu, že mi Alex řekla, že lepší je nevědět kam jedeme, nesledovala jsem to. Alex nezastavila, když zjistila, že jsem vzhůru, jen mi naznačila ať si přesednu dopředu, jestli chci. Náklaďák má široké sedačky a prostor mezi nimi byl obrovský, ale stejně mě něco táhlo k tomu, abych se o Alex opřela a prodloužila ten dotyk tím, že se nebudu moct dostat na své místo.
Teď zpětně si uvědomuju, jak absurdní ta situace byla. Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla na holky. Ale najednou mi to nepřijde tak zvláštní. Spíš přirozené. Jsem proto divná? Kdybych o tom řekla ve škole, odsoudili by mě. Ale mně na tom nezáleží. Lidi ze školy už možná nikdy neuvidím, takže proč se kvůli tomu trápit.
"Alex?" oslovím ji.
"Hm?" zareaguje po chvíli.
"To, co se mezi námi stalo včera," pokračuji nejistě.
"Ano?" pobídne mě, když se nemůžu odhodlat k reakci.
"Řešily jsme mě, ale co cítíš ty?" vypadne ze mě nakonec.
Alex si povzdechne. "Co si myslíš, že ti řeknu?" Pohlédne mi do očí, v jejím výrazu nevidím ani špetku citu.
"Nic k tobě necítím, mám povinnost, kterou musím splnit. Pokud to neudělám a přežiju, upadnu navěky v nemilost a to je horší než smrt."
Její slova mě zasáhla víc, než jsem si byla ochotna připustit. Z nějakého důvodu jsem však nebyla smutná, ale naštvaná.
"Musíš pořád dokola omílat, že jsem tvoje povinnost?! Už mě to unavuje. Jsi sobecká mrcha, která se neohlíží na druhý. Jak můžeš být tak bezohledná?! Unesla jsi mě z domu, vytrhla ode všeho a všech, co jsem znala a teď mi tu řekneš něco takového. Řekla bych ti, abys mě nechala a šla svou cestou, ale to ty neuděláš, protože máš svou povinnost."
Poslouchala mě, ale bylo to, jako by neslyšela.
"Na smyslu pro povinnost není vůbec nic špatného," odvětí chladně. "A zapomínáš na jednu věc, nejsem člověk, takže ve mně nevyvoláš výčitky svědomí tím, že mě nazveš sobeckou. Je mi fuk, co si o mě myslíš."
"Zastav!!" vyjedu.
"Ne!" odvětí.
"ALEX - HNED - MI - ZASTAV!!" křičím a za každým slovem udělám pauzu.
Nakonec přece jen staví u krajnice a já vyletím z auta jako čertík z krabičky. Utíkám do pole a nechystám se dlouho zastavit. Skončím uprostřed pole. Rudá vzteky a po tvářích mi tečou slzy. Otáčím se. Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale vidím Alex a nějakou ženu v hádce. Žena ukazuje na Alex pravou rukou a vykračuje směrem ke mně.
Alex se nehýbá. Ba ne, pohybuje se stejnoměrně se ženou, ale styl její chůze je nezvyklý. Něco je špatně. Vykročím zpět. Z očí se mi stále kutálí slzy, ale už je tolik nevnímám. Nevědomky zrychluju a za chvíli už jsem na doslech.
"Stůj, Strážkyně," křičí žena. "Nemám problém tě zabít."
"Ale máš," odvětí Alex. "Kdyby ne, už bych byla mrtvá a ona by byla tvá."
Co to sakra mele? Teprve teď s tou otázkou v mé mysli si všímám, že má žena v ruce zbraň.
"Alex!" vykřiknu.
Žena sebou trhne a ohlédne se na mě. Posměje se.
"Vida, vida, naše hvězdička dorazila. Děkuju, žes mi ušetřila cestu," vysměje se mi. "Pojď hezky ke mně."
"Lotte, chci, abys mě teď poslouchala," ozve se Alex. "Vlez si do auta!"
Nechápala jsem, proč bych to měla dělat. "Ale…"
"Prosím, poslechni mě."
Ona mě prosí? Vážně jsem slyšela dobře? Vykročím k autu.
"Ještě krok a zabiju ji," obrátí se ke mně žena. Šipku stále otočenou k Alex.
To mě přiměje zastavit a pohlédnout na Alex.
"Lotte, nastup si!" přikáže mi znovu Alex.
Žena váhá. Čeká, co udělám a já sama to nevím. Nevím, co mám dělat. Ale nakonec se rozhodnu poslechnout svou Strážkyni a sáhnu po klice od auta. V tu chvíli, žena obrátí zbraň ke mně. A během několika vteřin se semele několik věcí. Alex skočí po ženě, ta povolí tětivu a vzápětí padá k zemi.
Alex vstává a rychlými kroky se přemisťuje ke dveřím u řidiče. Nastupuje do auta a startuje. Než odjíždíme, všímám si kůlu zabodnutému v ženině srdci. Po chvíli vychází Slunce zpoza mraků a ženino tělo pomalu vzplane. Dochází mi, že Alex není upír jako Cullenovi. Slunce ji nedělá krásnější, zabijí ji.
Hrozně riskovala tím, že mě šla chránit. Bylo by pro ni jednodušší nechat mě té ženě na pospas, ale to neudělala. Bránila mě, i když věděla, že každou chvíli může vyjít Slunce a proměnit ji v popel.
*****
Ta pitomá husa!! Co si sakra myslela? Šla se prostě proběhnout. Zatracená upírka! Měla jsem to tušit, neměla jsem zastavovat. Jsem tak pitomá! Kdyby to byl Elliot, nebo někdo jemu podobný, byly bychom mrtvé.
Střela v levé paži mě nepředstavitelně řeže. Ta mrcha si vyrobila celodřevěné šipky do jednoruční kuše. Průraznost žádná sláva. Na dálku by tím nezabila ani mouchu, ale z metru se mi šipka pěkně zakousla do ruky. Stihla jsem ji rychle zlomit a zahodit, ale musím jít dnes znovu na lov. Cítím, jak mi pod rukávem stéká krev rybářů. Moje tělo na ní konečně začalo reagovat a k čemu to teď je? Ztratila jsem minimálně třetinu krve, kterou jsem včera tak těžce získala.
Musím si to zákeřné dřívko, co nejrychleji vyndat, jinak mi poškodí svaly a budu se léčit třikrát tak dlouho. Teď ale nemůžeme stavit. Ne tak blízko mrtvoly. Mrtvý upír je jako mrtvá vosa. Pokud v naší blízkosti zemře jeden z nás, cítíme to. Proto jsem tak rychle věděla, že je ta žena mrtvá. To je jediná věc, na kterou jsme opravdu citlivý. Smrt v našich řadách.
Jedeme v tichosti. Doufám, že Lotte přemýšlí o tom, co udělala za blbost a že jí to přinutí už nic podobného znovu neudělat. Po třech hodinách jízdy nám začíná Slunce pálit do očí, což mi není právě nejpříjemnější. Zastavujeme u dalšího pochybného motelu. Nasazuji si kšiltovku a vylézám z auta.
Lotte zůstává sedět. Nevšímám si jí. Zamířím do recepce a zapíšu se do knihy. Zaplatím zálohu a převezmu klíče. Pak se podívám po správných dveřích. Když je najdu, přikročím ke dveřím u auta na straně, kde sedí Lotte a otevřu je.
"Je příliš troufalé chtít po tobě, abys vystoupila a co možná nenuceněji vešla do pokoje?"
"Ne," zavrtí hlavou.
"Tak pojď," pobídnu ji.
Vystoupí a já vyndám z nákladního prostoru bedýnku s jídlem. Pak odemknu a společně vejdeme do pokoje. Pokládám bednu na stůl a pobídnu Lotte, aby se najedla. Neposlouchá mě. Pokrčím rameny a zapadnu do koupelny.
Vytahuji z kapsy kleště, které jsem v nestřežené chvíli vyndala z náklaďáku. Beru je do druhé ruky a zabořím hlavu kleští do otevřené rány po střele. Chvíli trvá, než se mi podaří zachytit konec dřevěného hrotu. Nakonec se mi ho ale podaří vytáhnout. V tu chvíli prolomím hráze odstavující bolest a celou paží mi začne trhat svalový třes. Postupně svědění přechází v bolest a já se do ní ponořuji.
Musím rychle sehnat čerstvou krev. Vylezu z koupelny a pohlédnu na Lotte. Pořád stojí na tom samém místě a hledí na mě.
"Je mi to líto, Alex," špitne.
"Nepřispěla jsem, k tomu, aby se to nestalo," zavrtím hlavou a přesunu se ke dveřím. "A omlouvám se za to, co jsem ti řekla."
S těmi slovy odcházím. Neptá se, kam jdu. Neptá se, co tam budu dělat. A neptá se mě proč.
*****
Teď, když tu Alex není, mám spoustu prostoru přemýšlet. Ne, že bych do teď nepřemýšlela, přece jenom tři hodiny jízdy také dávají jistý prostor, ale nějak jsem se prostě nedokázala odtrhnout od Alex. Ona si mě nevšímala, možná ani nepostřehla, že ji sleduju. Ne, určitě o tom věděla.
Všimla jsem si, že je postřelená, ale nic jsem s tím neudělala. Překvapilo mě to. Čekala jsem, že jsou nezranitelní. Stejně jako Cullenovi, ale je to jinak a to je právě to, co mě překvapilo. Musím zjistit, jak to s ní vlastně je.
Ležím téměř hodinu, než se Alex vrátí a lehne si vedle mě. Je blízko. Je to pro mě příliš lákavé, a proto se otáčím k ní a pohlédnu na ni. Má zavřené oči a mělce dýchá. Něco není správně.
"Co se stalo, Alex?" zeptám se s obavami.
Nereaguje. Po chvíli se ode mě odvrací. Možná je naštvaná za to, co jsem provedla. Musím to vědět jistě.
"Alex? Zlobíš se?"
"Ne," odvětí.
Má zvláštní hlas. Nikdy jsem nic podobného od ní neslyšela. Sotva to špitla a znělo to smutně. Neodsekla mi jako obvykle.
"Tak co se děje?" nechápu. Pak mi něco došlo. Byla přece na lovu. "Stalo se něco na lovu?"
Otáčí se a v očích se jí zračí smutek. Hluboký smutek a lítost.
"Zabila jsem ho," odpoví.
Jsem šokovaná, ale tak nějak jsem to čekala.
"Ztratila jsem víc krve, než jsem myslela a zranění dřevem se špatně léčí. Nedokázala jsem přestat a pak už jeho srdce netepalo."
Je z toho vážně zničená. Těžko snáší, že zabila člověka. Má svědomí a srdce, není tak chladná, jak se tváří. Najednou mi bylo jedno, že zabila nějakého neznámého, hlavně, že ona je v pořádku. Vím, že bych jako člověk neměla takhle uvažovat, ale nemůžu si pomoc. Přisunu se k ní a po krátkém zaváhání ji obejmu.
Čekám, že mě odstrčí, ale neudělá to. Naopak, přitáhne si mě blíž a zaboří mi hlavu do vlasů. Ještě před chvílí bych nevěřila, že je něco takového možné. Užívám si to. Je to něco naprosto nového. Něco neopakovatelného. Pro tuto chvíli je Alex moje a já se jí nehodlám vzdát.
Zvedám hlavu. Snažím se najít cestičku k jejím ústům a daří se mi to. Líbáme se však jen chvíli, protože se něco stane a Alex mě odstrčí.
"Tohle nesmíme," zavrtí hlavou.
"Proč ne?" vyjeknu.
"Jsi v mnohem větším nebezpečí, když přestanu na tvou ochranu koukat objektivně. Budu jednat podle pocitů. Budu impulsivní a přestanu přemýšlet. Všichni Sidovští Strážci se do svých svěřenek zamilovali a zklamali. Nechci, abys skončila stejně. Chci tě zachránit," vysvětlí.
"Kvůli mně nebo sobě?" vyprsknu.
Nevěřícně se na mě podívá. "Kvůli nám oběma."
"Samozřejmě, že kvůli tobě, hlupáčku," špitne. Myslím, že doufala, že to neuslyším.
Jenže jsem slyšela dost dobře a donutilo mě to k pousmání. Touhle větou mi totiž přiznala své city. Nebo ne? Ale ano. V závislosti na předchozích větách se tou poslední přiznala. Teď už vůči mně stejně nebude jednat objektivně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama