Dcera noci, část pátá

21. října 2018 v 0:01 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
Překvapila mě. Proč tvrdit opak, ale myslela jsem, že ji znám. Že ji dokážu odhadnout. Asi jsem se mýlila víc, než jsem si nyní ochotna připustit. Vím, že na tohle přemýšlení budu mít ještě dost času. Snad. Každopádně, teď na něj prostor není. Musím se soustředit na svůj úkol.
Pohlédnu do zrcátka. Jsou blízko. Příliš blízko. Řidiči motorek už by mohli vyskočit na střechu, kdyby si to dobře načasovali. Jedu nejrychleji, jak mohu. Když pojedu rychleji, ohrozím Lotte víc, než ji oni ohrožují teď. Přesto mě něco nutí znovu sešlápnout pedál. Jenže si uvědomuji, že to nechci já a rychle mi dochází, že mi do mysli zasahuje někdo jiný. Nevím kdo, ale mám tušení a nelíbí se mi to.
Lexi, osloví mě hlas v hlavě.
Takhle mi říká jen Elliot a babička a já samozřejmě předpokládám tu horší z možností a pokouším se vytěsnit cizí zásah ze své hlavy. Daří se mi to. Cítím, jak moc vetřelce slábne.
Šikovná holka, dostane se mi pochvaly. Bojuj!
Když mi konečně dochází, že tohle nebyl Elliot, je už hlas v nenávratnu. Jsem tak hloupá. Mohla mi pomoci. Dřív než stihnu začít opravdu litovat, ozve se mohutný náraz na střechu a ta se prohne. Trhnu volantem, ale vetřelce se mi nepodaří setřást. Opakuji svůj pokus ještě několikrát. Jednou málem sjedu ze silnice do hlubokého příkopu.
"Alex!" vykřikne Lotte a drží se konci prstů za palubní desku.
Napadá mě jediné řešení, ale je tak absurdní, že se mi snad ani nechce navrhovat. Jenže jiná možnost opravdu není.
"Lotte," oslovím ji. "Dokázala bys řídit?"
Pohlédne na mě s hrůzou v očích. Snažím se jí pohledem uklidnit a lehce se pousměji. Pomalu se uklidňuje a sleduje volant. Nakonec přikývne.
Aktivuji tempomat a pomalu se s Lotte vyměním. Lotte sešlápne plyn a já tempomat opět vypínám. Auto má automatické řazení a šlapat na plyn či brzdu není tak náročné jako v autech s ručním řazením. Sice nemám tyhle auta moc ráda, ale byl to jediný Rover s tvrzeným tmavým sklem, který v tu chvíli dealer měl, tak jsem si nemohla moc vybírat.
Sahám do úložného prostoru pod palubní deskou a vytahuji několik dřevěných kůlů a, díky inspiraci první útočnicí, jednoruční kuši a pás přes hruď se šipkami. Kolíky zasunu do vysokých bot, zbraň připnu k pásu a ten přehodím přes rameno.
Postřehnu Lottin pohled, ale nereaguju. Myslím, že musela tušit, že nějaké zbraně mám, jen je teď v šoku, ale v zásadě se mnou souhlasí a pokud ne, neváží si vlastního života.
Otvírám okénko a jednou rukou se vyhoupnu na střechu. Vítr je zrádný a málem se pouštím než zahlédnu vetřelce. Je to mladík. Mohlo mě to napadnout, Elliot by nedovolil, aby někdo z jeho nohsledů vypadal starší než on. Ale, díky bohu, není to Matt.
Mladík mě postřehne a vycení zuby. Drží se pravou rukou za plastové křídlo Roveru a druhou se po mně ožene. Pochopím okamžitě, že je to mladíček nejen vizáží. První stovku ještě nezažil a nezažije. Díky neopatrnému máchnutí ztrácí rovnováhu a vítr ho posune na střeše Roveru o dobrý půlmetr a já mám tak prostor dostat se pohodlně na jeho místo.
Když znovu nabude rovnováhu, je opatrnější a pokusí se ke mně pomalu přiblížit. To mu ale nedovolím. Jeho bojová nezkušenost je příliš zjevná, je mi skoro líto ho zabít, ale stojí mezi námi a Sighisoarou a to je hodně nejistá pozice.
Vytáhnu z boty jeden z dřevěných kolíků a chytím ho jako dýku, takže špička směřuje ke mně. Kdybych si sebou nebyla tak jistá a on nebyl tak nezkušený, byla by to má osudová chyba.
Levičkou se chytám křídla a pravičkou sevřu kolík. Mladík ho postřehl. Ani jsem se příliš nesnažila ho krýt, ale díky tomu jsem rychle odhadla jeho další krok. Stáhl se. Teď přichází moje chvíle. Nedělám malé krůčky, ale odvážím se ke skoku. Je to riskantní, protože auto může kdykoliv změnit směr, nebo nadskočit, ale je mi to jedno. Kdy jindy riskovat, když ne právě teď.
Zapichuju mu kůl do ramene a on zařve a ohlédne se po svém společníkovi na druhé motorce za autem. Vím, koho uvidím a snažím se tam nepohlédnout, ale matka ve mně vítězí a já pohlédnu do tváře svému synovi. Jeho výraz je neprostupný a pohled mi neochvějně opětuje. V několika málo vteřinách vytahuje zpoza kožené bundy nabitou kuši a vystřelí.
Čekám, že ucítím bolest, ale nedočkám se. Nechápu, co se děje, dokud neucítím ve svém nitru to zvláštní zachvění. To, díky kterému můžu s určitostí říct, že mladý upír na střeše Roveru je mrtvý. Otvírám oči a držím se mrtvoly jednoho z nás. V tu chvíli auto vjíždí do hluboké díry a já mám co dělat, abych se stihla opět zachytit křídla. Bezvládné tělo, které již není ničím zachyceno, se sveze ze střechy na jednu z pochybných rumunských silnic.
Auto, které nás pronásleduje, ho zcela bez milosti přejede a pokračuje za námi, aniž by ho to jakkoliv zpomalilo. Elliotovi jsou fuk ztráty. Jde bezhlavě za svým cílem. Jsem si téměř jistá, že by byl ochotný obětovat i Matta.
Pohlédnu znovu do míst, kde se před chvílí nacházela jeho motorka, ale už tam není. Přibrzdil a jede teď na úrovni auta. Přemýšlím, proč to udělal. Proč mi pomohl? Co se mu honí právě teď hlavou? Kdo ví…
Vracím se pomalu zpět do auta a když si sedám na sedadlo spolujezdce, pohlédnu na Lotte. Je téměř v klidu. Téměř…
*****
Je mi špatně. Musím být celá zelená. Řídím prvně v životě a zrovna takováhle situace. Tatínek i Jay mě mnohokrát přemlouvali, abych se posadila za volant, ale já to odmítala. Bála jsem se vědomí, že bych měla v rukou nejen život svůj, ale i životy ostatních účastníků. A teď mám v rukou život osoby, která je pro mě nejdůležitější na světě a fakt, že řídit neumím, ji ohrožuje mnohem víc.
Slyším rány, jak těžké boty obou upírů dopadají na střechu a plech se pod nimi prohýbá. Mám o Alex strach, ale nedávám to najevo. Nekřičím ani nepanikařím, jen se snažím sledovat nepříliš pravidelnou silnici před sebou.
Něco se sveze ze střechy a ve zpětném zrcátku ve světlech pronásledujícího Jeepu vidím padající bezvládné tělo. Slyším, jak se čísi nohy blíží k otevřenému okénku. Srdce mi tluče rychleji a rychleji. Přemýšlím, že sáhnu do úložného prostoru pro další ze zbraní. Jsem si jistá, že tam Alex neměla pouze tu, kterou si před chvílí vzala. Otevírám víko, ale dříve než stihnu popadnout kolík, na sedadlo spolujezdce se ze střechy zhoupne Alex a já si oddechnu.
"Chceš, abych řídila?" nabídne mi Alex.
Chvíli to zvažuji, ale nakonec zavrtím hlavou. Myslím, že bude lepší, když bude mít Alex volné ruce. Já bych proti upírovi neměla šanci a obě to dobře víme.
Alex přikývne a několika doteky na palubní počítač aktivuje GPS. Několika dalšími pohyby vytáhne data, která potřebujeme. Navigace je k ničemu, protože neexistuje žádná věrohodná mapa Rumunska, která by se dala do datapadu nahrát. Jediné, co může Alex zjistit, je vzdálenost, která nám schází do Sighisoary tím, že zadá cílové souřadnice a GPSka vypočítá vzdálenost od našich souřadnic.
"Už tam budeme," poznamená, ale nezní nijak zvlášť nadšeně.
"Co se děje?" nechápu její rozpoložení.
"Nic a všechno," špitne a ohlédne se.
Neubráním se a pohlédnu do zpětného zrcátka. Naši pronásledovatelé se chvíli po tom, co se Alex vydala na střechu, stáhli, ale nyní už nás zase dotahovali. Motorka už je pouze jedna, ale žádné větší bezpečí necítím. Může jich být nakrásně míň, ale o to jsou teď nebezpečnější.
"Šlápni na to," pobídne mě Alex.
Nechápu proč. Silnice je pořád stejně příšerná. To vůbec nemá strach?
"Ale…"
"Lotte, šlápni na to. Hned!" vyštěkne podrážděně.
Pohlédnu na ní. Je naštvaná. A pod nespojenými rty jí vykukují ostré špičáky. Co se na té střeše stalo? Mám vůbec právo se ptát?
*****
Jsme téměř v Sighisoaře, ale já necítím žádné zadostiučinění. Je to stejné, jako bychom byly uprostřed pouště bez vize cíle. Měla bych se cítit klidnější, ale nic takového. Mám spíš o to větší strach, že to nezvládneme právě teď, když už jsme tak blízko.
Babi, vrať se, prosím, špitnu ve své hlavě.
Ani nedoufám, že odpoví. Vytěsnila jsem ji ze své mysli a ta už ji jen tak zpátky nepustí. Znám babičku příliš dobře na to, abych ji podvědomě nevystrnadila. Teď ji tu možná vědomě chci, ale podvědomí je v tomto ohledu mnohem důležitější činitel.
Neodpovídá a já se musím smířit s tím, že neodpoví. Musíme najít cestu k Mocným samy. Jenže já nemám nejmenší tušení, kam bychom měly jít.
Vjíždíme do Sighisoary. Ve městě je mrtvo. Téměř mi připadá jako by tu nikdo nežil již několik let. Město je potemnělé a smutné. Dávná sláva je zavátá prachem a smrtí. Už chápu, že si Mocní našli nová útočiště a tohle v podstatě opustili.
Moment! Jak jsem na tohle přišla? Tohle bych vůbec neměla vědět. Kde se to vzalo?
Nesmím ti pomáhat. Hledej vodítka, ozve se mi v hlavě.
Neuvěřitelné. Babička se se mnou dokázala opětovně spojit. To se nikdy předtím nestalo. Pokud má upír natolik silnou mysl, aby vytěsnil Mocného, ani Mocný by se neměl dokázat dostat zpět do přemožitelovy hlavy.
Babička mi předala své vědomosti a její mysl byla opět zatlačena do pozadí. Nebo možná už úplně pryč. Netroufám si odhadovat. Babička mě nepřestává překvapovat.
Myšlenky mi však utne záblesk světélka, které zahlédnu v jednom z oken. Když se však po něm ohlédnu, je pryč. Možná se mi to zdálo. Možná hledám stébélko, kterého se jako tonoucí chytím a mé podvědomí bezcitně pracuje. Dává mi naději, i když já už propadám zoufalství. To světélko, hvězdička vedle mě a babiččina mysl jsou mi posledními spojnicemi s nadějí.
"Kam teď?" zeptá se Lotte.
Pohlédnu na ní a snažím se nahodit svou naučenou masku klidu. Kvůli ní je však tato maska nedůvěryhodná. Pronikají skrze ni city, které ve mně Charlotte probudila. Už nejsem ten uzavřený bezcitný predátor, kterým jsem byla, když mě poznala. Změnila mě.
"Jeď prostě dál po hlavní a já se pokusím něco vymyslet," odpovím.
Sakra! Dala jsem najevo, že nevím, co dělat. Ukázala jsem, že nevím jak dál. Ohlédnu se. Z nepochopitelných důvodů se náš náskok na Elliota zvětšil na trojnásobek. Lotte se s překvapivou lehkostí proplétá s Roverem opuštěnými ulicemi.
Pak znovu spatřím ono světélko. Sice jen koutkem oka, ale okamžitě se ohlédnu a spatřím malbu na zdi nejbližšího domu. Je to freska slunce nad klidnou řekou. Nejprve nad ní jen mávnu rukou, ale rychle mi něco dochází.
"Zastav!" vykřiknu.
Lotte nezareaguje tak rychle, jak bychom potřebovaly. Pozdě sešlápne brzdu a strhne volant. Rychle se snažím zakročit a volant narovnám, ale už je pozdě. Auto se smekne a otočí se o 180O a stranou spolujezdce narazí do nedalekého domu.
Necítím žádné zranění, ale ucítím krev. Ne však svojí. Lotte je opřená o volant a má zavřené oči. Máme jediné štěstí, že se nespustily airbagy. Lotte by se totiž pravděpodobně udusila. Nemůžu vystoupit na své straně, protože auto je přišpendlené k domu. Jedinou cestou je tak střešní okno.
Nesmím se zdržovat, a proto rychle vypáčím manuální otvírání a okno se vyvrátí. Přetrhnu Charlottin bezpečnostní pás a vytáhnu se spolu s ní na střechu. Za rohem asi dvě stě padesát metrů od nás se objeví světla a zařve motor Jeepu. Divím se, že nás nedostihli už mnohem dřív. Byli přece tak blízko.
Utínám tento druh přemýšlení. Když budu vědět, proč se zdrželi, nijak mi to nepomůže. Spíš naopak. Vyhoupnu si Lotte na záda a dlouhými kroky vyrazím k oné fresce. Elliot je blízko. Cítím ho. Vidí mě, ale ještě mám čas, než se dostanou na dostřel.
Běžím. Dobíhám k domu s freskou. Nemá dveře. Najednou mi přijde, že je to jen zeď. Doufala jsem, že je to vodítko, ale možná jsem se zmýlila.
Pohlédnu k silnici, po které se blíží naši pronásledovatelé. Je děsivé, jak blízko jsou. Lotte je v bezvědomí a já jen slyším, jak její srdce tluče až nepochopitelně pomalu. Kdybych byla ochotna si to připustit, řekla bych, že zpomaluje. Jenže tak to být nesmí! Nesmí mi umřít! Ne teď a ne tady!
Najednou mě něco napadá. Pohlédnu na levou paži. Rukáv mikiny je roztržený a na kůži se rýsuje tetování Strážce. Chytím Lotte pevněji pravou rukou a rychle přiložím předloktí ke stěně. Chvíli se nic neděje, ale pak se otevře tajná chodba.
Vpadnu dovnitř, ale tajné dveře se dramaticky nezavřou jako ve filmech, abychom byly v bezpečí. Zůstávají dokořán a já se rozbíhám dlouhou temnou chodbou dál do srdce Sighisoary. Za několik vteřin zastaví u vchodu auto a s ním i motorka.
Elliot vystoupí z auta se třemi muži a pohlédne do chodby. Za nedlouho za ním zastaví další auto, ze kterého vyleze dalších pět upírů.
"Zabijte ji, ale Sidus mi přiveďte, než její srdce dotluče!"
Osm mužů se po chvíli ztratí v temnotě chodby a Matt pomalu přistoupí ke svému dědečkovi. Elliot na něj zlověstně pohlédne a pousměje se. V očích má pro Matta známou informaci. Přijde trest za jeho zradu.
*****
Spěchám chodbou a za sebou slyším dopady těžkých bot. Nejsou tak blízko za mnou, ale mají nepopiratelnou výhodu. Jsou rychlejší a já nemám ani tušení, jak dlouho ještě musím běžet, abych se dostala tam, kam je třeba. Jsme tak blízko. Tak blízko. Teď to nesmím vzdávat. Musím se soustředit na běh a nic jiného si nesmím pouštět do myšlenek.
Kroky jsou blíž a blíž. Cítím téměř na zátylku jejich dech. Vím, jaký je jejich úkol. Zabít. Zbavit se překážky, aby vůdce měl volnou cestu. Oni ještě nemají právo pomýšlet na post Mocného. Jsou příliš mladí a nikdy se ani nepředpokládalo, že by je napadlo postavit se dospělému upírskému Strážci.
Jsou to v podstatě novorozenci, oddaní svému pánovi. Co horšího, oddaní svému dědečkovi. Cítím v nich Elliota, v každém z nich. Nemůže být jejich otec, protože takhle to u nás nefunguje. Kdyby byl jejich otec, byli by jeho synové spojeni s matkou. Zvláštní, nevzpomínám si, že by měl kromě mě ještě jiné děti. Pravdou je, že o nich vědět nemusím. Nic mi do sester není. Ale nějaké existovat musí. Proč ale nechaly své syny Elliotovi?
Ne, musím přestat přemýšlet. Jsou zase blíž. Snažím se přidat, ale už nyní běžím téměř na pokraji sil. Nemám v žilách dostatečné množství krve, abych využila všechny upírské schopnosti. Měla jsem o tom víc přemýšlet.
Vydrž, Lexi, zaslechnu v hlavě. Hlavně vydrž.
Cítím babičku čím dál silněji. Její vliv sílí. A co je lepšího. Necítím ho jen já. Ovládá i Elliotovi nohsledy. Aby ne, jsou jí přímo podřízení. Jsou to i její potomci. Má na ně menší právo než Elliot, ale ten je daleko a babička musí být blíže, než se zdá. Zpomalují. Stále nás pronásledují, ale už se nepřibližují.
"Alex," zaslechnu a na zátylku cítím teplý dech.
Až příliš dobře si uvědomuji, že z ní život pomalu vyprchává. Nevšimla jsem si zranění, ale tohle není v pořádku. Něco je špatně. Něco je hrozně špatně.
"Jsem tady, Lotte," odpovím. "Jak se cítíš?"
Jsem zadýchaná, ale musím s ní mluvit. Upřímně se divím, že vůbec otevřela oči, ale musím docílit, aby je nezavřela. Musí se mnou zůstat.
"Bolí mě hrudník a nemůžu dýchat," odpoví po chvíli zamyšlení. "Co se stalo?"
Neodpovím. Cítím, jak se pohne a ohlédne. "Kdo je to?"
"S největší pravděpodobností jsou to moji synovci," odpovím bez zájmu a znovu se pokusím přidat.
Blíží se odbočka vpravo a já jsem nucena opět zpomalit, abych ji vybrala. Nestihnu však už znovu přidat, protože se přede mnou objevují dveře. Jsem úplně nepochopitelně zadýchaná a zpocená. Myslím, že mám v sobě ještě méně krve, než jsem předpokládala. Pravděpodobně mám nějaké zranění, o kterém ani nevím.
Vrážím do dveří a zabouchávám je za námi. Nacházíme se v kruhové místnosti s osmi dveřmi. Jen těžko odhadnout, co se za nimi nachází.
Rozhodnu se jít napříč místností k protějším dveřím, když v tom se jedny ze dveří napravo rozletí dokořán a v nich stojí Elliot a v ruce svírá Mattovi vlasy. Matt se svíjí, ale Elliotovi se nevytrhne. Nemůže bojovat s jeho pěti sty lety. Jak tak vidím svého syna v rukou někoho, kdo by pro mě měl znamenat všechno, pociťuji náhlý příval mateřského citu.
"Pusť ho, Elliote!" vyhrknu.
"Proč?" pousměje se Elliot, srazí Matta na kolena a zvrátí mu hlavu dozadu.
Špičkou dřevěného kolíku ho pak škrábne po krku. Vidím, jak se Mattovi zvrásní tvář bolestí, ale ani nemukne. Slyším Lotte, jak zrychleně dýchá. Nevím, co bych měla udělat. Netroufám si udělat nic.
*****
Co mám dělat? Je jasné, o co mu jde, ale Alex to nikdy neudělá. Nevymění svého syna za mě. Jsem její povinnost. I kdyby ke mně nic necítila, tak Mattovi život na úkor mého nezachrání. Nikdy. Naskýtá se teda jediná možnost.
"Můj život patří vám, pokud ten jeho ušetříte," křiknu.
"NE!" vyjekne Alex a pokusí se na mě ohlédnout.
Bohužel, krční páteř ji nedovolí pohlédnout na mě tak, jak by chtěla. Všeříkající vyčítavý pohled s jediným sdělením: Co si to udělala?
"Dohodnuto," přikývne Elliot a pustí Mattovi vlasy. "Pojď ke mně, hvězdičko."
Matt rychle vyskočí na nohy a uhání k nám. Výborně. Teď už k němu nemusím, nemá nás čím vydírat.
"Nedám ti ji," prohlásí Alex tak, aby to Elliot slyšel. "Patří mně."
"Teď už ne," pousmál se znovu Elliot. "Dobře to víš. Dala mi svůj život a její slib je jako takový nezrušitelný."
"Jedna možnost tu je," odvětí Matt, podepře mě a sundá z Alexiných zad.
Nechápu, o čem to mluví, ale Alex i Elliot přikývnou a vymění si váhavé pohledy.
"Na tuhle chvíli čekám už zatraceně dlouho!" procedí Elliot skrz zuby. "Vzbouřila ses mi. Opustila mě. Nikdy ti to neodpustím."
"Zabil si mi dceru, protože si věděl, že ti nebude oddaná. Byla vázána k otci a ne ke mně. Nemohl si dovolit, aby žil někdo tvé krve, kdo ti nebude oddaný, že ano? Pověz mi, kolik mám sester?"
"Nebylo tak těžké na to přijít, že?" řekl Elliot. "Vždycky si byla chytrá. Celkem šest a každá mi dala minimálně jednoho vnuka. Ale jenom tvůj syn byl opravdu výjimečný. Tak jako ty a stejně zpupný a nepoddajný. Ale z nějakého důvodu jsem ho nedokázal zabít. Byl tvůj, Lex."
"Nech si ty kecy, Elliote. Znám tě příliš dobře na to, abych ti tohle žrala."
"Miloval jsem tě! Dal bych ti všechno. Nedokázala ses přenést přes Emilyinu smrt a opustilas mě."
"Samozřejmě, že nedokázala! Byla to moje dcera! Moje krev!"
"Nebyla k tobě nijak připoutaná. Patřila Henrymu," odvětí Elliot.
"To je ten rozdíl mezi námi," vydechne Alex. "Nepotřebuju, aby ke mně byli moji blízcí připoutáni. Chci jen, aby věděli, že se na mě mohou spolehnout."
Elliot jí pohlédne do očí a začne se hlasitě smát. Vysmívá se jí. Zcela nepokrytě a upřímně.
"Jsi s lidmi příliš dlouho. Je čas vrátit se domů."
"To mě raději zabij."
Elliot pootočí mezi prsty kolík, kterým zranil Matta a vzápětí se slovy "Jak si přeješ." se vrhá na svou dceru. Jen těžko se dá popisovat, jak souboj probíhá. Některé pohyby mi díky své rychlosti unikají. Cítím se tak bezbranná. Mám o Alex strach. S každou ranou se obávám, že padne a už se nezvedne a pak Elliot zabije mě, aniž bych měla možnost se s Alex rozloučit.
Jediné, z čeho mohu usuzovat, jak vlastně soubor probíhá, jsou reakce mého společníka. Matt vnímá každý jejich pohyb lépe než já. Nedává najevo žádný pocit. Netrhne sebou, když Alex dostane ránu. Nezajásá, když ji naopak jeho matka zasadí. Ale něco z Alex v něm je. Dokážu poznat díky očím, které má po ní, jak na souboj pohlíží.
Jeho průběh se mu nelíbí. Jeho pohled prozrazuje obavy. Najednou je můj strach, že Alex prohrává, opodstatněný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama