Dcera noci, část první

13. října 2018 v 0:05 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
Zdá se to jako včera, co mě Elliot poslal poprvé do školy. Tehdy se mi to zdálo absurdní, abych jako představitel nočního tvora navštěvovala tu pochybnou lidskou instituci. Dneska už mi to však tak absurdní nepřijde. Lidé jsou v něčem směšní, ale přestože se nám nemůžou nikdy rovnat, je na nich něco přitažlivého.
Museli jsme pochopit jejich chování. Smysl a důvody jejich rozhodování. Bylo nutné, abychom se po dlouhých letech samoty opět zapojili do jejich kolektivu. Abychom se začlenili zpět tam, odkud jsme kdysi utekli. Nebo to možná platí jenom pro mě.
Snažím se opět si zvyknout, že nejsou jen zdrojem potravy, ale je to děsivé sebezapření. Zvlášť od té doby, co sem začala chodit ona. Proč zrovna já jsem jí musela najít. Nebyl tu nikdo jiný? Musela jsem nechat odjet své druhy a zůstat, jen abych ji hlídala. Je to má povinnost, než přijde její čas.
Sidus. Bájný poklad, který skrývá, jí kdysi dal jméno. Je pro nás jako je pro Fae jelen. Ano, není nic, k čemu by jí bylo možné lépe přirovnat, než k jelenovi ze seriálu Lost girl. Prostředek k získání moci. Bude lovena, jednou, a ulovena, aby jeden z nás mohl stanout po boku Mocných. Upírů, kteří mohou neomezeně žít.
Já byla určena k její ochraně. A je pouze na mně, jak dlouho bude ještě žít. Jak dlouho jí můžu ještě chránit, než někdo přijde na její existenci? Je očekávána již tři století. Popravdě, Sidus se objevuje častěji, jenže buď ty předchozí nikdo neobjevil, nebo jsme jich nebyli hodni. Takže, jak dlouho se mi může dařit skrývat její existenci před bandou chtivých upírů? Pár let? Ani náhodou. Několik měsíců? To bych měla štěstí. Pár týdnů. Možná. A i to je s velkým otazníkem.
Už jsem čekala dost dlouho. Možná jsem jí kvůli svému váhání vzala několik dní života. Musím se s ní konečně seznámit. Promluvit si. Na to, aby vstřebala vše, má sakra málo času.
*****
Nechápu to. Maminka mě varovala před divnými lidmi, ale divnějšího člověka než je ona jsem snad ještě neviděla. Nikdy jsem ji fakticky nepřistihla, že by mě pozorovala, ale prostě cítím na zádech její oči. Nevím jak, ale prostě vím, že to zkrátka musí být ona, kdo mi svým pohledem vypaluje mezi lopatky dvě dírky.
Teď mě tak napadá, že vlastně vůbec nevím jaké oči vlastně má, ale… Je mi to jedno! Nezajímá mě to! Tmavé oblečení, kšiltovka do čela a sluneční brýle. Ta holka mě prostě děsí.
"Klid, Charlie, jsi moc paranoidní," odbije mě Sarah. "Ještě jsem neviděla, že by na tebe koukala jinak než na ostatní."
"Takže jsi ji viděla, jak na mě kouká?"
"Ne," povzdechne si a zavrtí hlavou. "Na nikoho nekouká. Všichni jsou jí volný. Kdyby byla kluk, byla by asi nejžádanější na škole."
Poslední věta bylo spíš hlasité přemýšlení. A nepatřila mně. Bylo to konstatování.
"Ale je to holka, Sarah," odseknu.
Hodím učebnice do skříňky a vytáhnu kabelku. Naštvalo mě to. Ale proč? Nemělo by mě štvát prohlášení, že kdyby byla Alex kluk, byla by žádaná. I jako holka je přeci hezká. Nebo to vidím jenom já? … Co to se mnou zase je?!
Ze zamyšlení mě vytrhne náraz do někoho vysokého. "Moc se omlouvám," vyhrknu a zvednu oči.
"Jak se dnes dostaneš domů?" zeptá se mě Alex.
"Nevím," pípnu. "Asi…"
Zarazí mě a vrazí mi do náruče helmu. "Teď už víš." Nic nenamítám. Ne, že bych nechtěla, ale prostě nemůžu. Polívá mě pocit bezpečí, když jsem s ní. Věřím jí. Mířím s ní k motorce, aniž bych věděla, co mě k tomu vede. Když však nasedne a sundá si kšiltovku a brýle, něco ve mně se přece jen vzbouří. Narazí si helmu a vytáhne tmavé hledí. Pod něj si znovu nasadí brýle a za čelní sklo zastrčí čepici.
"Proč bych s tebou měla jet?" vyjedu.
"Sedej, Lotte!" sykne.
To mě donutí se dál neptat a opravdu za ní nasedám na motorku.
*****
"Alex?" vyhrkne Chatlottin otec hned, jak mě vidí. "Říkala jsi přece, že se budeš držet dál, dokud…. To ne!"
"Je mi líto, pane Salingere," odpovím.
Pan Salinger si povzdechl a poslal Charlotte do pokoje, pak mě pozval dál. Nebylo nutné cokoliv řešit. Informovala jsem je již dřív, že je jejich dcera zvláštní. Přijali to. Chvíli to trvalo, ale umím být docela přesvědčivá, když je to nutné. Charlotte má bratra, Jaye. A na toho z nepochopitelných důvodů mé kouzlo nepůsobí. Jenže neví nic o mně ani o osudu jeho sestry. Donutila jsem jejich rodiče pomlčet.
"Co se teď bude dít?" zeptá se mě paní Salingerová.
"Lotte bude chodit dál do školy, ale budeme opatrní. Jakmile se objeví nebezpečí, beru ji pryč."
"Jakou šanci má na přežití?" neodpustí si otázku starostlivý otec.
"To už jsme přece řešili," odbudu ho.
Oba rodiče svěsí hlavu. Najednou mě štve, že mi lidé přirostli tolik k srdci. "Budu se snažit, aby ta šance byla, co největší."
Zvednu se a zamířím ke schodům do patra, kde je Charlottin pokoj.
"Věříme ti, Alex," hlesne pan Salinger. "Věříme, že ji zachráníš."
Jo? chce se mi vyhrknout. Já tomu teda nevěřím. Sidus se nedá zachránit. A její ochránce je v podstatě odsouzený k smrti. Ale nemůžu jim to mít za zlé. Nedokážou mi nevěřit.
*****
Co má tohle všechno znamenat? Přijde si sem. Táta ji vítá jako starou známou. Jak to, že zná mého tátu? Jak to, že ví, kde bydlím? Jak to, že mi takhle zasahuje do života?
Někdo klepe na dveře a já povoluju příchozímu vstoupit. Je to ona.
"Vysvětlíš mi to?" uhodím na ni.
Je úplně v klidu. Vůbec nic s ní nedělá, že jsem naštvaná.
"Alex! Vysvětli mi, co se to tu děje!" vyjedu už rozpálená do ruda.
"Uklidni se," sjede mě chladně.
"Já se mám uklidnit? Nakráčíš si sem jako nějaká šéfka, vyděsíš mi rodiče, ani nevím pořádně čím a JÁ se mám uklidnit?!"
"Lotte!" sykne. "Vysvětlím ti to, ale uklidni se."
"Ale…"
V tu chvíli se ke mně vrhne a vycení zuby. Teprve teď si všímám jejích výrazných špičáků. Vyděšeně vyjeknu a couvnu zpátky. Co je sakra zač?
"Co si sakra za zrůdu?"
Uklidní se a stáhne se. "Někdo, kdo se pokusí ti zachránit krk. Budeš mě poslouchat, když ti slíbím, že ti neublížím?"
Co mi zbývá než přikývnout. Posadím se na postel a pohlédnu na ni.
"Jsi Sidus, Lotte," začne Alex. "Bájný poklad, po kterém každý z nás touží."
"Cože? Každý z vás? Co to znamená?"
"Každý obyčejný upír touží po tom stát se Mocným. A Sidus je k tomu jedinou cestou."
Upír? hrkne ve mně. "Mluvíš v hádankách. Jak k tomu můžu být cestou?"
"Tvá smrt," odpoví. "Ten kdo tě zabije, získá hodnost a privilegia Mocných."
Tak o tohle jde. Chce mě zabít. Vyskočím z postele a utíkám ke dveřím. Alex však byla rychlejší. Zatarasila mi dveře dřív, než jsem vůbec byla schopná udělat dva kroky.
"Neblázni, Lotte," řekne. "Já jsem jediný upír, který tě zabít nemůže."
"A to ti mám jako věřit?"
"Musíš, nebo zemřeš rychle," odvětí. "Sedni si! A podívej!"
Nedobrovolně si sedám zpět na postel, a když se Alex ujistí, že se znovu nepokusím utéct, vyhrne si rukáv na levé paži. Ukáže mi na předloktí tmavě šedé tetování. Je to hvězda s dvěma vlnovkami.
"To mě má přesvědčit?"
Alex si povzdechla a opět si skryla paži do rukávu. "Víš, co znamená sidus?"
"Čas," odpovím jistě. Chodila jsem v prváku chvíli na latinu.
Alex přikývne. Přisahala bych, že jsem zahlédla v jejím výrazu uznání. "Ale taky hvězda, nebo souhvězdí."
"To tetování zosobňuje významy toho slova," dodala.
Teď už jsem to chápala, ale stejně mi nedocházelo, jak přesně mě to její tetování před ní ochrání. Vždyť je to jen inkoust pod kůží. Pak mě napadlo, jestli neumí číst myšlenky jako Edward a rychle jsem vyčistila svoji mysl.
"Nejsem Edward Cullen, ale umím číst mezi řádky," řekne.
"Jak víš, na co myslím, když nejsi jako on?" vyjeknu.
Pousměje se. "Protože tě znám. Jsme přirození nepřátelé lidí. Víme, jak uvažujete. A ty jsi navíc do toho pošahaného Stmívání blázen. A Upířích deníků a podobných blbostí, které o nás lidé napsali."
"To znamená, že jsi je četla."
"Jo," přikývne bez zájmu. "Zaprvé mně zajímalo kolik je tam faktů a za druhé jsem potřebovala vědět, co od tebe můžu čekat."
Napadne mě další otázka, ale dřív než ji stačím vyřknout, Alex znovu promluví.
"Nesnáším lidskou zvědavost." Pohlédne na mě a zavrtí hlavou. "Je tam pár věcí, které se blíží, ale fakta to nejsou. Řeknu ti to jindy. Budeme mít dost času."
*****
Nebudeme, ale nesmím jí děsit. Pokud si vezme život sama, nebo její smrt nebude způsobena rukou upíra, zemřu s ní.
"Kvůli tomu tetování tě nesmím zabít. Byla jsem označena vyšší mocí a nevím, co by se mi stalo, kdybych to porušila. A zjišťovat to nechci."
"Takže mě nezabiješ jen kvůli sobě, jinak bych už byla mrtvá," zkusí.
"V podstatě ano," přikývnu.
"Jo," povzdychne si. "To chce každý slyšet."
Pokrčím rameny. Nemám jí na to, co říct. Prostě to tak je. Už jsem jí řekla všechno, co potřebovala vědět. Otočím se a položím ruku na kliku.
"Počkej, Alex!" zarazí mě Charlotte. "Mám spoustu otázek."
"Ne," zavrtím hlavou a otočím se. "Vstřebej to, co už víš, ale buď opatrná. Pokud příliš zabředneš do myšlenek, zblázníš se. Zítra ráno tě vyzvednu. Nikomu nevysvětluj, proč jsme spolu. Řezala by sis pod sebou větev."
S těmi slovy odcházím. Moc toho dneska nenaspí. Zajímalo by mě, proč právě já musím být Strážce. Je to nějaká pomsta? Dosud jsem o tom příliš nepřemýšlela, ale svou logiku by to mělo. Mocní vždy vědí, koho označí za Sidus a koho za Strážce. Spojení by mělo být tak silné, aby měl Strážce nějakou šanci Sidus zachránit.
Nikdy se to nikomu nepodařilo, a proto si nedělám naděje, že bych mohla uspět právě já. Ale tak nějak se mi tu husu chce zachránit. Je tak naivní, tak čitelná. Nejhorší na tom je, že Sidus je vždycky dívka kolem šestnácti. A Strážce je upír, což je jasné, ale jsou to výhradně muži. Možná v tom je moje šance. Možná to Lotte zachrání.
Každopádně se musím vyhnout osudu Sidovských Strážců. Nesmím se do Lotte zamilovat. Nesmím, protože to by byl pro nás obě rozsudek smrti. Nebráním se lásce vůči dívce. Popravdě, nevím, co ženy na mužích vidí. Ale Lotte je pro mě prostě tabu. Naprosto tabu!
*****
Bylo zvláštní, že si najednou Alex už nedává pozor na to, jestli jí vidím, jak mě pozoruje. Koukala na mě zcela nepokrytě a pořád pozorovala dveře a okna. Když se mě pak několik lidí ustavičně ptalo, proč mě přivezla a jestli s ní ještě nakonec něco nemám, řídila jsem se Alexinou radou a odvětila, že to teď nebudu řešit. Většinu to samozřejmě neuspokojilo, ale několik lidí mi dalo pokoj. Zbytek dal mezitím otázku k ledu na později. Tak nějak doufám, že k 'později' nikdy nedojde.
Proč já? Proč si ti 'Mocní' vybrali právě mě? Co jsem komu udělala? Snažila jsem se, si to nepřipouštět. Jednoduše, že si ze mě Alex dělá jen legraci. Jenže to z mně neznámého důvodu vůbec nešlo a já nevím proč. Možná je tak přesvědčivá, nebo jí spíš chci věřit. Nechci, aby to byla pravda, ale nějak prostě nemůžu Alex nevěřit. Něco na ní je. Něco, co mě nutí cítit se s ní jinak.
Nezamilovala jsem se do ní, to zas ne. Vážně. Ale možná je opravdu můj Strážce. Tak jak mě předtím děsila a otravovala, mě teď uklidňuje a překvapuje.
Zabředla jsem do myšlenek tak, až jsem téměř přehlédla, že Alex vstala a přechází ke mně. Nepatrně a téměř neslyšně ke mně pronese několik slov.
"Něco se děje. Dávej pozor," špitne a odchází ze třídy.
Překvapeně za ní hledím a všímám si podivné osoby za dveřmi. Někdo, koho Alex zná, ale já ho blíž poznat rozhodně nechci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama