Dcera noci, část šestá

23. října 2018 v 0:08 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
Cítím se jako boxovací pytel. Elliot do mě jde plnou silou. Jako starší má neopomenutelnou výhodu. Cítím na jazyku krev a uvědomuji si i několik škrábanců kolíkem na rukou. Necítím bolest, ale má zranění se hlásí tak, abych o nich i přesto dobře věděla. Adrenalin mi stoupá do hlavy a já se snažím ho dostatečně využít.
Udeřím Elliota do obličeje, když v tom mi on pod rukou vrazí kolík do boku. Zavrávorám a po kůži se mi začne řinout krev. Zaslechnu v pozadí dva výkřiky, ale ve skutečnosti je nevnímám.
"Čekal jsem od tebe víc, Lex," pousměje se nabubřele Elliot. "Nechám tě dívat se, jak zabíjím tu tvou hvězdičku a tvého zpupného synáčka."
Z ničeho nic uslyším brnknutí tětivy. Elliot vytřeští oči směrem ke dvojici za mnou a přikryje si pravou rukou střed hrudníku, ze kterého trčí letka šipky.
"Ne, pokud k tomu mám, co říct já," odvětí mu Matt.
"Tohle je ta tvoje vděčnost, ty parazite?" vykřikne Elliot.
"Nemám nejmenší důvod být ti za cokoliv vděčný!" Během téhle věty se pomalu přiblížil, a když skončil, vystřelil do Elliotova těla druhou, čerstvě nabitou šipku. Tentokrát šla střela přímo do srdce.
Elliotovo tělo se sesune k zemi a to mé ho po chvíli následuje. Už nemám sílu se dál udržet na nohou. Matt upustí zbraň a vrhne se ke mně. Za okamžik se nad mou hlavou objeví i Lotte se slzami v očích.
"Matty, já… já vím, že jsem tě neměla opouštět, ale… ale…," snažím se vysvětlit své chování, ale rychle mi dochází dech.
Matt mě však rychle zarazí.
"Mlč," špitne něžně. "Chápu všechny tvé důvody a dokonce tě obdivuji, že ses mu dokázala vzepřít."
"To mě ale… ale neomlouvá to fakt, že jsem opustila tebe. Emily… Já… Neuměla jsem se tomu postavit."
"To nic."
Pokusím se zavrtět hlavou, ale už v sobě nemám dost krve, aby moje tělo správně reagovalo.
"Ne, je mi to moc líto. Přijmi prosím mou omluvu."
Pokusí se na mě usmát a přikývne. "Přijímám."
"Vím… Vím, že nemáš… nemáš nejmenší důvod mi… mi vyhovět, ale… musíš… musíš mi slíbit, že… že dostaneš Lotte domů. Slib… Slib mi, že… že ji nenecháš zemřít."
Matt zvedne oči k Lotte, které se nekontrolovatelně hrnou z očí slzy. Pak mi pohlédne do očí a znovu přikývne. "Slibuju."
"Děkuju."
Pak vstane a uvolní tak místo Lotte. Ta ke mně přistoupí a poklekne. Začíná se mi rozostřovat zrak a přestávám rozeznávat detaily, ale pořád vnímám. Mám ještě malou chvíli, než bude v mém oběhu množství krve, které dál není slučitelné s naším životem. Rána dřevem se bez přísunu čerstvé krve nikdy nemůže zahojit dost rychle, aby upír přežil.
"Proč si mě nenechala se mu vydat?" vzlykne Lotte a chytne mě za ruku.
Pokusím se o úsměv.
"Protože ty… ty nesmíš zemřít…," odpovím.
"A ty snad smíš?"
"Můj život patřil tobě… Bylo mou povinností zemřít místo tebe, když jsi darovala svůj život Elliotovi."
"Neměla jsi právo rozhodovat za mě," vyjekne Lotte.
V tu chvíli se ozvou údery do zavřených dveří, kterými jsme do této místnosti vešli.
"Matty, zmizte!" křiknu.
Matt neváhá, chytne Lotte a zvedne ji na nohy.
"Neopustím tě!" protestuje Lotte.
"Matte!"
Matt ji chytne pevněji a zamíří ke dveřím, kterými se sem dostal Elliot. Lotte křičí, kope kolem sebe a mlátí Matta pěstmi do zad. Matt na ni však nedbá a táhne ji až ke dveřím. Od nich se ohlédne a jeho rty šeptnou:
"Sbohem."
Pak oba zmizí za dveřmi a já se najednou cítím hrozně osamělá. Jenže jen na chvilku, protože Elliotovi potomci prolamují dveře a zamíří přímo ke mně. Abych byla přesnější, tak ne ke mně, ale ke svému dědovi.
"Mistře?" osloví ho jeden z nich.
Když jim dojde, že už Elliot neodpoví, otáčejí se ke mně a všichni mají jako jeden v očích tu stejnou touhu po pomstě. Ten, co promluvil na Elliotovu mrtvolu, vytahuje zpoza opasku dřevěný kolík a přistupuje ke mně.
"Musel-li zemřít on, pak musíš i ty," pronese slavnostně.
Přiloží mi kolík na prsa, špičku směřuje neomylně k srdci, jenže dřív než ji stačí přitlačit, a tak mě poslat na onen svět jen o něco málo dříve, než bych byla sama dodýchala, se rozletí všech osmero dveří naráz. Z každých vejde do místnosti po dvou Mocných a obstoupí celý kruhový prostor.
Není sebemenších pochyb, že jsou to Mocní. Sálá z nich energie a je na nich něco nadpozemského. V tuto chvíli dávají na odiv celou svou velikost a sílu. Všichni mladíci na ně zůstávají s úžasem zírat. Sedm z nich po chvíli poklekne a pokloní se. Nějaká vyšší moc si tento projev úcty žádá. I já bych poklekla, ale nemám už ani dostatek sil, abych byť jen zvedla víčka. Mám strach, že umřu rychleji, než dojde k rozuzlení. Jen ten, který se chystá pomstít Elliota, se této moci dokáže ubránit.
Očima těkne po šestnácti příchozích a znovu se pokusí zatlačit na kolík. Cítím, jak mi dřevěná špička zajíždí mezi žebra, když v tom se najednou zastaví. Otevřu oči a vidím, jak krk mladého upíra svírá hubená šlachovitá ruka.
"Tak dost!" promluví jeden z Mocných.
Ten hlas poznávám téměř okamžitě. Je to babička.
"Poklekni, opovážlivče, a vyslechni si naši vůli," sykne na mladíka Mocný, který mu zabránil v tom, aby mě zabil.
Když Mocný domluví, pustí krk svého poddaného. Ten spadne na zem, po čtyřech se rychle doplazí ke svým druhům a nakonec je napodobí. Skloní svou hlavu o něco níže než ostatní, ale stále je z jeho postoje cítit vzdor.
"Slyšte! Hon na Sidus končí! Kdo se pokusí ublížit dívce, která byla označena jako Sidus, zemře. Tato dívka se jako Sidus, která přežila, stává nedotknutelnou."
Tato zpráva je určena všem upírům a já ji dokážu vnímat především ve své hlavě. Další slova Mocného, který promlouval, patří přítomné osmici.
"Okamžitě opusťte naše město!"
Sedm z Elliotových vnuků bez námitek vstane a vydá se směrem ke dveřím, kterými přišli. Ten osmý však podlehne svému vzdoru a pokusí se o poslední vzpouru.
"Žádám krevní mstu na této ženě, která mi zabila mistra!"
Pokusím se vzhlédnout a vidím, jak stojí přímo proti jedné ze dvojic Mocných a ukazuje na mě. Jeden ze dvojice k němu přistoupí a odvětí:
"Krevní mstu nelze provézt na příbuzném."
"Ale já jsem přísahal věrnost a žádám spravedlnost!"
"Mlč už!" ozve se z druhé strany. Je to babička.
"Můj syn si nic takového nezaslouží a už vůbec ne na úkor mé vnučky. S jeho smrtí jsem tvůj právoplatný poručník já. A teď zmiz!"
Věřím, že mladík na ní teď šokovaně hledí a nemá slov, ale já mu do tváře nevidím a obávám se, že i kdybych viděla, tak žádný výraz nerozeznám. Už dlouho nevydržím. Cítím, jak mě zbytky sil pomalu, ale jistě opouští.
Když se upír trochu vzpamatuje, procedí skrz zuby:
"Ano, má paní."
A rychlými kroky následuje své druhy. Když se za ním dveře zavřely, přistoupila ke mně babička a naklonila se nade mě tak, abych jí viděla do tváře.
"Dokázala jsi to, Lexi. Zachránila jsi Sidus," řekne a usměje se na mě.
"Jak?" nechápu.
"Obětovala ses, abys zachránila její život. To nikdy žádný Strážce neudělal. Když se do svých svěřenek zamilovali, tak buď ukončili svůj život spolu s nimi sebevraždou anebo si ho vzali po její smrti. Ale nikdo nenabídl svůj život za Sidusin. Až ty. Postavila ses vlastnímu otci a nabídla mu svůj život za Charlottin. Porušila si nejstarší upírské pravidlo a dokázala si tak, že vše, co nyní děláš, je plně soustředěno na Lottinu záchranu," vysvětlí babička.
"Takže všechno… všechno, co jsem slyšela… byla pravda?"
Nemůžu už skoro vůbec mluvit. Sotva šeptám, ale vím, že mi babička rozumí. Přikyvuje.
"Změnila jsi dějiny."
*****
Nemůžu uvěřit, že jsme ji tam nechali. Jak jsem jí to mohla udělat? Říkám jí, co pro mě znamená a pak se nechám odnést. Pravděpodobně bych Matta nepřemohla, ale mohla jsem se víc snažit. Měla jsem zůstat s ní. Proč jsem s ní jenom nezůstala?!
"Jak se cítíš?" zeptá se mě Matt.
Není mi nic moc. Fyzicky ani psychicky, ale stejně s tím nic neudělám. Je mi to jedno. Jediná osoba, která by mě z tohohle stavu dokázala dostat je…
"Myslíš, že je mrtvá?" zeptám se a přetnu tak proud svých myšlenek.
Matt neodpovídá, ale tuším, že si myslí totéž co já.
"Nevím," zavrtí nakonec hlavou.
"Lžeš!" křiknu.
Přibližujeme se k autu, když v tom se Matt zarazí a naslouchá. Nechápu čemu. Vůbec nic slyšet není. Po chvíli se nadechne a nevěřícně vytřeští oči. Pak z ničeho nic opět vyrazí směrem k východu a rychle mě naloží do jednoho z Jeepů, kterým přijel Elliot a jeho další vnuci.
Matt mé otázky typu 'Co se dějě?' vůbec nevnímá a sedá si za volant. Nastartuje a rychle zamíří k hlavní silnici. Za chvíli už uháníme po pochybné silnici směrem k letišti, ze kterého jsme s Alex přijely. Alex…
"Odpověz mi!!" vykřiknu na něj.
Nevnímá mě. Jen se nadechne a dál sleduje cestu.
"Matte! O-K-A-M-Ž-I-T-Ě M-I O-D-P-O-V-Ě-Z!!"
"A k čemu to bude dobré?! Myslíš si, že ti bude líp, až ti řeknu, že si myslím, že je mrtvá?! Opravdu si to myslíš?! Jsi volná. Má matka dokázala to, co nikdy žádný Strážce před ní. Zachránila tě! Už nikdy se tě žádný upír nesmí dotknout. Mocní nad tebou drží ochrannou ruku. A to všechno díky ní!! Víš, co mi dlužíš?! Máš vůbec ponětí?!"
Zarazilo mě, jak rychle vylétl, ale už jsem zase zpět na zemi. Alex je mrtvá a její syn vyčítá její oběť mně. Asi má pravdu. Nebýt mě ještě by žila. Byla by tady. S ním. S jediným upírem, který jí jako matce mohl být opravdu blízký. A já to zničila.
Rozpláču se. Je pryč. Už nikdy ji neuvidím a co víc, je to moje vina. Pláču dlouho. Nevnímám věci kolem sebe. Nezajímají mě. Až asi po hodině si všimnu, že jsem zpět na letišti a Matt mě žádá, ať vystoupím. Ale nejde to.
Jsem vysílená a navíc zraněná, čehož si všímám až teď. Nemusím to Mattovi říkat, protože to moc dobře ví. Žádá rumunsky techniky o lekárničku a dostává ji okamžitě. Odnese mě do letadla a položí mě na jedno z lůžek. Když letadlo vzlétne, přistoupí ke mně a obratně mi zranění ošetří.
"Až doletíme do Ameriky, musíš do nemocnice, ale pro cestu by tohle mělo stačit. Bolí tě něco?" zeptá se.
"Srdce," odpovím impulzivně.
"Tohle si odpusť!" vyštěkne. "Vy lidé neznáte skutečné city!"
Vytřeštím na něj oči.
"Jak tohle můžeš říct?" vyjeknu. "Já Alex miluju!"
"Tohle mi netvrď. Budeš chvilku na oko truchlit, abys mě přesvědčila, že je to pravda, ale za nedlouho si najdeš někoho jiného a na ní si ani nevzpomeneš. Já přišel o všechno. Zabil jsem vlastního mistra a matka zemřela sama rukou svých synovců. Nevíš, co cítím. Nechápeš, co pro nás znamená rodina."
"To není pravda! S Alex mě pojí Sidovské pouto. Nikdy na ni nezapomenu. Na vždy je moje."
Uvědomím si až pozdě, co jsem právě řekla. Matt se vztyčí do celé své výšky a vycení zuby. Čekám už jen, kdy na mě skočí, ale zarazí se a zavře ústa.
"Neublížím ti. Dal jsem matce slib a ten nikdy neporuším. Nezapomenu ti ale, že mě opustila kvůli tobě."
"Jsi jí tak podobný," vydechnu. "Moc mě to všechno mrzí, Matte."
"Nesmí tě to mrzet. To by znamenalo, že tě mrzí to, čím pro tebe byla. Ty si pro matku byla všechno a já to moc dobře vím. To je to, co ti nikdy odpustit nemůžu."
*****
Vidím z Jeepu náš dům a mám strach, že se změnilo až příliš moc věcí na to, abych mohla žít svůj starý život. Během několika dnů jsem našla a ztratila všechno, co jsem kdy chtěla a teď mám pocit, že už dál budu jen přežívat. Nemůžu už opravdu žít. Bez ní ne.
Matt zastavuje u obrubníku před domem a já bych měla vystoupit, ale nechce se mi. Nemůžu vystoupit. Všechno skončí, když to udělám. Připustím si, že už Alex nikdy neuvidím. Už nikdy ji nepolíbím. Už nikdy mě neobejme. Jediné, co mi z ní zbylo, jsou hezké vzpomínky a těch za těch pár dnů moc není.
Matt na mě pohlédne. Nemluvili jsme. Od toho v letadle jsme se ani jeden nepokoušeli o konverzaci. Jednoduše nebylo o čem mluvit.
"Zkus na všechno, co se stalo, zapomenout. Náš svět není a nikdy nebude pro váš druh pochopitelný. To, co cítíš je čerstvé, ale vy lidé to umíte odblokovat. Vím, co jsem říkal a nebylo to fér. Nechci, aby ses trápila. Máma by to nechtěla."
Už zase pláču. Nedokážu slzy potlačit. Nechci je potlačit. Ne když jsou pro ni.
"Milovala tě," špitnu. "Opustit tě bylo to nejhorší, co musela udělat. Jsi jako ona."
"Už mě nikdy neuvidíš," zareaguje. "Nic ti ji tak nebude připomínat."
"Ne, to nechci," namítnu.
Otočí se a vyhlédne z okénka ve dveřích. "Budu na tebe dávat pozor."
"Už bys měla jít," řekne.
*****
Návrat domů byl těžký. Všechno bylo tak, jak jsem se obávala. Nic mi po Alex nezůstalo, ale viděla jsem ji úplně všude. Naši byli šťastní, že mě zase vidí a já byla ráda, že vidím je, ale nic mi nedokázalo vyplnit ten pocit prázdnoty.
Jay nic nevěděl. Naši mu řekli, že jsem odjela s kamarády na neplánované prázdniny. Divil se, proč jsou naši tak neuvěřitelně rádi, že jsem zase doma z pitomých prázdnin. Nechápal, proč mi nenadávají, že jsem nebyla dva týdny ve škole. Hrozně to řešil, ale mně to bylo jedno. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byl můj smutek.
Strávila jsem doma ještě další týden, abych si, podle slov mých rodičů, odpočinula a nabrala síly. Já ho však celý probrečela a nechtěla jsem nikoho vidět. Můj pokoj byl najednou tak cizí. Všechno, co pro mě něco znamenalo, bylo nyní bezcenné a zbytečné.
Několikrát jsem se probudila uprostřed noci a měla jsem pocit, že je Alex se mnou. Slyšela jsem ta krásná slova a jen ten pocit, že je slyším, mě vytrhoval ze spánku.
Poslední noc před návratem do školy jsem si dokonce myslela, že je se mnou v pokoji. Nebyla. Byla pryč. Navždycky.
"Ahoj, Charlie," pozdraví mě Sarah, když vejdu do třídy a okamžitě se ke mně vrhne.
Má na tváři nepochopitelný úsměv. Jak se může smát, když mně se zbořil svět? To nemá ani trochu pochopení.
"Ahoj," řeknu téměř neslyšně.
"Kdes byla takovou dobu? Zameškala si velký test z dějepisu, Agamemnon zuří," poštuchuje mě.
"Hm," zabručím.
Agamemnon je přezdívka našeho dějepisáře. Tvrdí, že velké testy jsou nejdůležitější součástí známky a že kdo si je nenapíše, tak přes něj do dalšího ročníku neprojde, ale mně je to jedno. Je mi všechno naprosto fuk.
"Tak kde si byla?" zeptá se Sarah znovu, když dlouho neodpovídám.
"V pekle," vydechnu.
"Cože?" nechápe Sarah.
"Nebylo mi dobře," odvětím.
"Tři týdny?!" vyjekne.
Pokrčím rameny a vyhlédnu z okna. Cítím na tváři její oči, ale rychle tu myšlenku zavrhnu a usadím se do lavice. Otevřu učebnici algebry a bezduše zírám na stranu číslo 153. Netuším, o jakém tématu ta stránka je, ale Sarah mi díky tomu dá pokoj. Dobře ví, že jakmile otevřu učebnici, není se mnou kloudná řeč.
"Hele, že vy jste byly někde spolu?" uhodí na mě Sarah.
Neobtěžuji se ani zvednout oči, když se po dlouhé odmlce zeptám:
"S kým jako?"
"No, s Alex," odpoví,
Při vyslovení toho jména cítím bodavou bolest u srdce a nedokážu dýchat. Slzy se mi opět řinou do očí, ale nakonec je úspěšně potlačuji a otevírám pusu k prosté otázce:
"Jak jsi na to přišla?"
"No," začne Sarah, "já jen, že tě tenkrát odtáhla a od té doby se tu do teď neukázala."
"Nevím, o čem mluvíš," odseknu a skloním se ještě níž nad algebru.
"Mohly jste se aspoň trochu víc snažit a nechodit do školy ten samý den, ale nic proti. Plánování komplotu asi není vaše nejsilnější stránka," zašvitoří Sarah.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Sedím zády ke dveřím a mám skoro strach se otočit. Co když je to jeden z těch snů. Ze snů, které mě pronásledují. Z těch, kdy mám pocit, že jsem v ráji a vytrhne mě z nich odporné probuzení.
Nakonec mě zvědavost přece jen přemůže a já se otáčím. Stojí tam. Opřená o futra a na tváři má úsměv, který patří jenom mně. Nemůžu vstát, podlomila by se mi kolena, a při tom jediné, co chci, je rozběhnout se k ní.
Vstávám. Nechápu, jak je to možné, ale na nohou se udržím a běžím vstříc její otevřené náruči. Přitiskne mě k sobě a zvedne ze země.
"Ty žiješ," vydechnu.
"Pokud vím, tak ano," zaslechnu, ale pořád nevím, jestli to není sen.
Tisknu ji k sobě blíž, ale pořád se nezdá, že by se chystala zmizet. Je opravdu tady? Nezdá se mi?
"Jsem tady," odpoví, jako by opět dokázala odhadnout mé myšlenky. "A už nikdy jinde nebudu."
"Ale jak?" neodpustím si otázku.
Neodpoví a pustí mě zpět na zem. Bere mě za ruku a obě úspěšně ignorujeme nechápavé pohledy ze třídy. Odcházíme a míříme po chodbě směrem k hlavnímu vchodu. Venku je krásný slunečný den a nebýt toho, že si uvědomuji, jak krásně je, asi bych ji ani nezarazila, když zvedla ruku ke klice.
"Když se mi konečně vrátíš, mám se dívat, jak se měníš v popel?" vyjeknu.
Chodba zeje prázdnotou, takže se můj hlas rozlehne po celé její délce. Alex na mě pohlédne a usměje se. Pak stiskne kliku a otevře dveře dokořán. Sluneční paprsky jí dopadají na kůži, ale nic dalšího se nestane.
Čekala jsem katastrofu, ale ona tu jen stojí na slunci a usmívá se. Až po notné chvíli mi dochází, že jediné vysvětlení je nasnadě.
"Stala ses Mocnou?!"
Její úsměv se rozšíří. Přikývne.
"To není možné! Vždyť si mě nezabila."
"Ne, ale splnila jsem úkol Strážce. Neboli, zvolila jsem druhou cestu k povýšení," namítne.
Už to chápu. Nikdo nevěděl o druhé možnosti, jak se stát Mocným, protože se k ní nikdo nikdy nedopracoval.
"Ale vždyť jsem tě viděla, jak... jak…," protestuji, ale Alex mě zarazí.
"Ano," potvrdí, "to je taky důvod, proč jsem se sem dostala až teď. Než mohla začít má proměna, musela jsem se plně vyléčit a to zabralo víc času, než jsme všichni předpokládali."
"Proměna?" zeptám se.
Přikývne. "Povýšení je vlastně staroupírský rituál, který je svěřen pouze Mocným a nesmí se šířit. Trvá několik dní. Přesně tři dny, dva dny léčení a pak necelé dva dny cesta sem. Ještě neumím cestovat jako Mocný. Vlastně neumím ovládat nic z nově nabitých sil, ale je mi to jedno."
Znovu ji musím obejmout. Těžko uvěřit, že tu opravdu je, ale rozhodně se s tím smířím raději, než kdyby tu nebyla. O moc raději.
"Tak, kam vyrazíme?" zeptá se mě po chvíli a přeruší tak naše objetí.
Rozhlédnu se a pohled mi padne na známou černou Ducatti.
"Marcy je zpátky," konstatuji.
"Ano, už se mi po ní stýskalo," utrousí.
"Takže," začnu, "mám to chápat tak, že sis první vyzvedla motorku a až pak ses zabývala mnou?"
Významně nadzdvihnu obočí a tvářím se hluboce dotčeně.
"No, popravdě," zamyslí se Alex, "ještě jsem stavila na rohu u Ernieho. Nejlepší burgery v Americe si přece nenechám ujít."
Vztekle ji udeřím do ramene. Směje se, pak se ke mně nakloní a věnuje mi dlouhý, něžný polibek.
"Tak, kam chceš se mnou jet?" zopakuje svou otázku, tentokrát tiše.
"Za Mattem," odvětím. "Ale musím zůstat ve škole."
Nevěřím, že jsem to opravdu řekla. Právě jsem dala košem Alex kvůli hloupé škole. Asi je moje staré já živější, než jsem si myslela a ozvala se ve mně ta šprtka.
"Na tu budeme mít dost času," pousměje se.
"Ty možná, ale já těžko," namítnu.
Alex předstírá zamyšlení a prsty pravé ruky se podrbe na zátylku.
"Já ti o tom neřekla?" zeptá se udiveně. "Jako Mocný můžu manipulovat nejen se svým, ale také s lidským věkem."
"Cože?" vyjeknu. "A to mi říkáš až teď?"
"Vůbec jsem to netušila, ale teď to každopádně vypadá, že se mnou strávíš zbytek věčnosti."
"No, to jsem teda štěstím bez sebe," vydechnu naoko ironicky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama