Dcera noci, část třetí

17. října 2018 v 0:40 | Robin Slyther |  Ze šuplíku
"Alex," osloví mě po chvíli Charlotte.
Otočím se k ní a nemusím jí vybízet k mluvení. Ví, na co se chce zeptat.
"Pověz mi o vás všechno, prosím."
Chvíli váhám, ale nakonec přikývnu. "Čeho všeho už sis všimla, že je jinak, než sis myslela?"
"Slunce tě zabijí," řekne. Přikývnu.
"Neběháš rychle a nejsi o moc silnější, než naši muži," pokračuje. Znovu přikývnu.
"A jsi zranitelná," dokončí. Pohlédne na mou paži. Je všímavější, než vypadá.
Dál už nemá, co říct, tak se ujímám slova já.
"Hlavní věc je, že jako upíři jsme rasa," začnu.
Charlotte na mě vytřeští oči. "Vážně?"
"Jo," přikývnu a usměju se její reakci. "V upíra se nemůžeš proměnit. Musíš se jím narodit."
"Naše krev neléčí, protože krev, která nám proudí v žilách, je krev, kterou jsme získali při lovu. Nic víc, nic míň. Nic jako upíří krev neexistuje. Přežíváme díky vám."
"Vzpomínáš si na takové ty různé fígle proti upírům? Jako česnek, dřevěný kolík, krucifix a tak?"
Charlotte přikývne a pořád mě se zájmem sleduje.
"Ten česnek je hloupost. Já osobně ho moc nemusím, ale v zásadě nám neubližuje. Dřevěný kolík do srdce nás zabijí a zranění dřevěným nástrojem nás bolí jako vás zranění rozžhaveným železem. A nejsme poslové ďábla, takže kříž na nás žádné účinky nemá. A můžeme beztrestně do kostela."
"Takže dřevo," vydechne. "To by mě mohlo zachránit."
Tentokrát je přikývnutí opět na mně.
"Naši hierarchii už jsi asi pochopila. Jsou tu Mocní, kteří dohlížejí na nás normální upíry. Je to původní kult, který vládne prastarou magií. Mohou chodit na Slunce, nemusejí pít krev a mohou stárnout, pokud chtějí. Žijí s lidskými partnery zcela nepoznáni. Normální životy. A když partner umře, Mocný se vrátí mezi své a vybere si nový život. Mají prostor zkoušet nové věci. Poznávat lidi. Nemusejí se schovávat a nejsou závislý na ničem. Slunce, krev, dřevo, láska. Nic je nesvazuje. Nic je neomezuje."
"Chtěla bys být Mocná?" zeptá se Lotte, když domluvím.
Otočím se k ní a pohlédnu jí do očí. Přikývnu. "Každý by to chtěl. Ale teď jsi pro mě priorita ty a já nesmím ani pomyslet, že bych byla Mocná. Ne teď."
"Ale lovila bys mě, kdybys nebyla můj Strážce, že ano?"
"Ano," odpovím. "I když jsme nesmrtelní, ve skutečnosti nežijeme. Nezastírám, že bych pro to, abych mohla žít, udělala cokoliv."
"Kdybych mohla, dám ti svůj život," řekne Lotte po chvíli.
"Nepřijala bych ho," odvětím, když překonám překvapení.
"Proč ne?"
"To, že ke mně něco cítíš, by pro tebe nemělo být pobídkou ke vzdávání se vlastního snu," odpovím. "Nekoukej na druhé, když jde o tvůj život."
"Ale já tě miluju," namítne a posadí se.
"Ne," zavrtím hlavou. "Nemiluješ. Možná jsi do mě zamilovaná, o čemž pochybuju, ale nemůžeš mě milovat."
"Proč ne? Proč bych nemohla?"
"Protože nejde milovat tu zrůdu, kterou jsem!" vykřiknu. "Přitahuju tě, jako to mouchy táhne k masožravé rostlině. Jsme přirození nepřátelé lidí. Vše nám hraje do karet. Nemáte proti nám šanci se bránit."
Sedne si na posteli a pohlédne mi do očí. "Neopovažuj se mi tvrdit, že to, co cítím, je lež. Není, nemůže být. Stačily mi dva dny. Dva dny, abych věděla, že jsi to pro mě ty. Ten, koho každý hledá. Ta jediná pravá láska."
"Lotte…," snažím se zarazit, k čemu směřujeme.
Ale už je pozdě. Lotte se ke mně nakloní a nejprve lehce mě políbí na rty. Pak polibek zintenzivní a já ztrácím vůli se bránit. Měla bych se ovládnout, ale nejde to. Nikdy jsem nic podobného necítila, ale ani jsem po tom netoužila. Nevyhledávala jsem to. Ale teď už se bránit nedokážu. Je příliš blízko, příliš krásná, příliš moje. Je to můj osud.
*****
Ležím v Alexině náruči a jsem šťastná. Jenže pak mi přijde na mysl, že na dnešním lovu zabila člověka a opět si uvědomuji, jak jednoduché je pro ně nás zabít. Jak velkou šanci mám na přežití? I když mám Strážkyni, které věřím, mám strach.
Otřesu se a cítím, jak mě k sobě Alex přivine těsněji. Neptá se, co se děje. Myslím, že tuší, na co myslím. Přemýšlím, kolik mám času, když v tom mě napadá další otázka.
"Kolik se upíři dožívají?"
"Jak kteří," odpoví Alex.
"Říkala si, že jste nesmrtelní?" ptám se dál.
"Technicky ano, ale ti mladší se málokdy dožijí více než stovky, protože jsou neopatrní. Máme spoustu slabin."
Odpověděla mi, ale okamžitě mě na základě toho napadá další otázka.
"Tři sta devadesát dva," vydechne, aniž by potřebovala pobízet.
"Vážně?" vyjeknu.
"Co? Jsem pro tebe moc stará?" pousměje se.
Zvednu se a pohlédnu jí do očí. "Ne, to jsou ta nejlepší léta."
"Ale jak to, že vypadáš na osmnáct?" nechápu.
"Fyzicky je mi devatenáct a půl," odpoví. "Mocní dokážou ovládat své stárnutí dopředu i dozadu. My umíme své tělo zachovat v tom či onom věku, ale jakmile dovolíme našemu tělu zestárnout, už se nikdy nebudeme moc vrátit do mladších let."
"Dává to smysl?" ujistí se.
Přikývnu a nakloním se k ní pro letmou pusu. "Naprostý."
"Jaké to bylo v osmnáctém století?" zeptám se s úsměvem.
Alex si povzdechne a zavrtí hlavou. "Zajímavé. Na začátku jsme žili v ústraní."
"My?" neodpustím si.
"Tlupa, do které jsem se narodila," odpoví. "Jako malá jsem žila na britském královském dvoře."
"Elliot byl rádcem Jiřího II. a já byla tak rádcova dcera. Učila jsem se etiketě, historii, hře na klavír a harfu. Královská princezna Luisa byla moje první láska. Své upírské začátky jsem si užívala, ale všechno muselo skončit. Jiří zemřel a Elliot už nebyl na královském dvoře žádoucí. Museli jsme odejít. Utekli jsme do Ameriky a od roku 1761 zde žijeme. Naše tlupa se zapojila do boje o nezávislost a v roce 1783, kdy válka skončila, jsme se znovu stáhli do ústraní. A pak jsme se snažili prostě žít."
"Asi před padesáti lety jsem od tlupy odešla, protože jsem se už s Elliotem nedokázala na ničem domluvit. Našla jsem si skupinu mladších upírů a zůstala s nimi. Když jsem před šesti lety objevila tebe, odešli beze mě na západ. Neptali se, proč chci zůstat. Měli jsme pravidlo: Žádné zbytečné otázky."
"A měla jsi v tlupě někoho, kdo pro tebe byl důležitější než ostatní?" zeptám se stydlivě.
"Myslíš někdo, kvůli komu jsem se na tebe chtěla vykašlat?" zabrouká mi Alex do vlasů.
Styl, jakým to vyslovila, mnou pohne. Opravdu kvůli mně někoho opustila.
"Ne," pokračuje. "Nikdo takový nebyl."
Bezděky vydechnu úlevou.
"Nestrachuj se," řekne povzbudivě. "Přišla jsem na to, že Sidus a Strážce pojí stejné pouto jako …nemůžu si pomoct… otisknutí vlkodlaka ve Stmívání. Nedokážeme tomu odolat. A právě to vás nejvíc ohrožuje. City. Ale hlavně, i kdybych někoho měla, nikdy k němu, nebudu cítit to, co k tobě."
Přitulím se k ní blíž a čelem se opřu o její krk. "Je ještě něco, co bych o vás měla vědět?"
"Nikdy nevěř tomu, co ke komukoliv z nás cítíš. Dokážeme ovlivňovat vaši mysl a láká vás to k nám."
"Můžu věřit tomu, co cítím k tobě?" ujišťuji se.
"Já nevím," připustí po chvíli. "Ale slibuju ti, že to, co ke mně cítíš, nebo si myslíš, že cítíš, nezneužiju."
Po tomhle slibu už si víc nepamatuji. Myslím, že jsem musela usnout. Určitě. Bylo těžké v její náruči zůstat vzhůru.
*****
Cítím, jak v mé náruči pomalu usíná, ale zároveň je tu něco dalšího. Nedokážu přesně určit, co to je. Spíš pocit, než cokoliv jiného. Něco není správně. Nejsme tady v bezpečí.
Najednou postřehnu uvnitř sebe povědomé pohnutí. Smrt jednoho z nás. Je blízko. Jsou blízko. Cítím je. Přitisknu Charlotte k sobě. Vím, kdo se blíží. Dveře pokoje se rozletí a dovnitř vejde Elliot a hned za ním je on.
"Ahoj, Lex," pozdraví mě ironicky.
Pak se otočí na svého společníka. "Pozdrav přeci matku, Matty!"
Mladík udělá několik kroků ke mně do měsíčního světla. Je starší, než když jsme se před padesáti lety loučili. Vypadá teď starší než já. Je už dospělý. Elliot mě donutil ho opustit a on mě teď jistě nenávidí.
"Ahoj, mami," procedí skrz zuby.
Vstávám, snažím se neprobudit Charlotte a daří se mi to. Pokládám její hlavu zpět na polštář a blížím se k Mattovi. Vypadá překvapeně, ale vzápětí jeho rysy ztvrdnou a on mě chytne pod krkem.
"Proč jsi mě opustila? Kvůli ní?" zeptá se a pohledem sklouzne ke spící Lotte.
"Tak to není, Matty," zavrtím hlavou. "Tehdy jsem o ní nevěděla. Bylo pro tebe prostě lepší, když jsi zůstal s Elliotem."
"Potřeboval jsem tě," vykřikl. "Potřeboval!"
"Ne, nepotřeboval," namítnu. "Pokud matka není schopná ochránit své dítě, přechází odpovědnost na jejího vychovatele a tím byl Elliot."
"Přestaň si vymýšlet, Lex. Matt ví, že jsi nesnášela jeho otce. Mého dobrého přítele," skočí do našeho rozhovoru Elliot.
"Na to jsem měla právo," odseknu a ruka kolem mého krku se ještě víc semkne. "Donutil jsi mě."
Teď Matt zaváhal. Jeho stisk povolil.
"Nikdo tě nenutil s ním žít," pousměje se Elliot. "Upír nedokáže milovat někoho svého druhu, pokud není jeho krve. To přece víš. Nikdo od tebe nečekal, že byste byli šťastní až do smrti. Jediné, co bylo vaším úkolem, byl Matt."
Mattovo sevření opět zesílilo a já jsem pomalu přestávala dýchat.
"Upír má právo si partnera vybrat. Tys mi to právo vzal, Elliote."
"Jako tvůj otec…"
"Nejsi můj otec od chvíle, kdy jsi zabil Emily!" vyjedu na něj.
"Kdo je Emily?" otočí se k Elliotovi Matt.
Pousměju se. Ovšem, že to neví. Proč by mu to říkal?
"Tvoje sestra, Matty," vyhrknu dřív, než stačí Elliot jakkoliv zasáhnout. "Tvůj dědeček ji zabil dřív, než ses narodil. Když zjistil, že čekám dvojčata, zabil moje prvorozené."
"Proč?" zeptá se Matt a konečně mě pustí. Otočí se k Elliotovi. "Proč bys ji zabijel?"
Elliot na chvíli ztratí svou kontrolu a těkne pohledem mezi mnou a Mattem.
"Tvrdil jsi mi, že nic není víc, než rodina a že máma nás zradila, a proto ji musíme získat. Ale jestli je rodina nejvíc, tak proč jsi zabil svou vlastní krev?" pokračuje Matty šokovaně.
"Stačilo, Matthew!" utne ho třetí hlas.
Po zádech mi přeběhne mráz. Vím, kdo to je. Poznala bych ji kdykoliv. Nechápu, proč se vracela. Proč je tady?
"Smím vejít?" zeptá se mě.
"Samozřejmě," vydechnu šokovaně.
"Proč zasahuješ?" vyjede na příchozí Elliot. "Nic ti do nové Sidus není!"
"Mýlíš se," štěkne na Elliota. "A takhle se mnou nemluv, Elliote. Už nikdy. To já ji vybrala."
"Cože?" vyhrkneme já i Elliot.
Matt neví, kdo je. Stala se Mocnou dlouho předtím, než se narodil. Ale je to žena, která mě vychovala, když její syn zklamal. Je to moje babička. Poslední Mocný, který posílil řady před více než tři sta lety.
"Ráda tě vidím, má drahá," usměje se na mě. "Vůbec ses nezměnila."
"Ani ty ne," špitnu a vrátím jí úsměv.
Přikročí ke mně. Neovládnu se a obejmu ji. Za normálních okolností by to bylo nepřípustné, ale pro tentokrát to přehlíží a objetí mi vrací. Po chvíli ho však přeruší a přistoupí k posteli, kde spí Charlotte.
"Je krásná," konstatuje. Svou slabost mám po ní. "Bude jí škoda."
"To sis měla uvědomit, než jsi ji vybrala," neodpustím si. Elliot s Mattem jen tiše přihlížejí tomu všemu.
Čekala jsem peskování za nevhodný tón, ale nedostane se mi ho. Babička znovu pohlédne na Lotte a povzdechne si.
"Vraťte se domů!" otočí se k Mattovi a Elliotovi. "Hon začne až za dva dny."
"Cože? Ale takhle to nikdy nebylo!"
"Ovšem, že ne, Elliote. Ale to není jediná věc, která je tentokrát jinak. Taky už tři sta let nebyla Sidus vybrána a nyní je její Strážce žena. Všechno je tentokrát jinak. Nic na tom, že odmlouváš matce, ale Mocného bys poslouchat měl."
Elliot se tváří jako kdyby ho polili horkou vodou. Nadechne se a skrz zuby procedí:
"Jistě, má paní."
"Elliote," osloví ještě svého syna ve dveřích, "střes se toho, abys je začal pronásledovat dříve, než za dva dny o půlnoci. Hon na Sidus má nyní pravidla, jejichž porušení se trestá smrtí."
Elliotovi uniklo nasupené vydechnutí těsně předtím, než vyšel z našeho pokoje.
"Proč se pravidla změnila?" nechápu.
Babička mi věnuje prostý pohled. Chvíli počká, než začne vysvětlovat. Chce si být jistá, že nikdo neposlouchá.
"Proč si myslíš, že se žádná Sidus neukázala už tři sta let?"
"Protože jsme si ji nezasloužili," odpovím jistě.
"Ano, a upíři si ji stále nezaslouží," přikývne.
"A proč Lotte?"
"Protože se něco změnilo. Mocní jsou tentokrát na straně Sidus. Chtějí změnit dějiny."
"Jak?" nechápu.
"Chtějí, aby poprvé Sidus přežila," odpoví.
"A jak to asi mám udělat? Jdou po ní všichni upíři světa," vyhrknu.
Lotte se v posteli zavrtí, ale spí klidně dál. Obě na chvíli ztichneme a vyčkáme, než opět tvrdě usne.
"Musíš najít sídlo Mocných," vysvětlí. "Pokud se k nám dostaneš dříve, než ji zabijí, bude Charlotte volná."
"To se mi nemůže povést, babi," odvětím a posadím se na postel.
Na chvíli jsem zadoufala, že máme naději, ale teď už jsem zpátky na zemi.
"Může, Lexi, musíš věřit sama sobě," špitne.
"A když ne?" zeptám se.
"Pak Charlotte zemře."
Poslední slovo už jsem téměř neslyšela, ale význam byl jasný. Vzhlédla jsem. Po babičce jako by se slehla zem. Zmizela tak rychle, jako se objevila a najednou se zdálo, že tu ani nikdy nebyla. Sedím bez hlesu na posteli, za mnou Lotte lehce oddychuje a myšlenky mi neúprosně uhánějí hlavou. Cítím nepochopitelně dobrý pocit, že máme nějakou naději, ale nemyslím si, že by byl ten pocit na místě. Nemůžeme uniknout celému pokolení upírů.
Ohlédnu se k ní. Je tak krásná, když spí. Bezbranná. Křehká. Nevinná. Nemůžu jim jí vydat bez boje. Nesmím. Nezaslouží si to. Budu o ni bojovat a dostanu ji k Mocným. Ona prostě musí žít!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama